Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding exequatur order costs calculation under Czech enforcement law.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by GE Money Auto against the District Court's refusal to invalidate an enforcement officer's order for costs. The court found that the officer correctly calculated costs based on the Enforcement Act and relevant regulations, noting prior partial orders and the statutory authority to deduct fees from partial payments. Consequently, the court determined the lower court's reasoning was logical, lawful, and did not violate fundamental rights or principles of the rule of law.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the lower court's decision is logical, legally sound, and does not violate fundamental rights or the principle of binding state power by law.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti GE Money Auto, a. s., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 00 Praha 4, IČ: 60112743, zastoupené advokátem JUDr. Miroslavem Nyplem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 5. 2010, č. j. 8 Nc 5052/2005-19, a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 17. 3. 2005, č. j. 8 NC 5052/2005-7, nařídil na návrh oprávněné (dále jen "stěžovatelka") exekuci na majetek povinné H. R. (dále jen "povinná") a pověřil provedením této exekuce soudní exekutorku JUDr. Marcelu Dvořáčkovou. Soudní exekutorka (dále jen "SE") napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, určila náklady exekuce (za odměnu SE) včetně DPH ve výši 12.960 Kč. V odůvodnění poukázala na to, že dle § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 120/2001 Sb."), náklady exekuce a náklady oprávněného určuje SE v příkazu k úhradě nákladů exekuce; současně uvedla, že v dané věci již bylo rozhodnuto o částečných nákladech exekuce (příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 5. 2009, č. j. 19 EX 560/05), neboť SE stanovila částečnou odměnu z tehdy vymožené částky ve výši 47.540,84 Kč, hotové výdaje a náklady oprávněného. Příkazem ze dne 12. 4. 2010 proto SE stanovila další náklady exekuce rozepsané v uvedeném příkazu a odkázala na příslušná ustanovení § 87 odst. 1 a odst. 2 a § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. a § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb.
Okresní soud v Chomutově napadeným usnesením ze dne 18. 5. 2010, č. j. 8 Nc 5052/2005-19, zamítl námitky stěžovatelky do příkazu k úhradě nákladů exekuce SE ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, které SE došly dne 20. 4. 2010 a kterým SE nevyhověla. Okresní soud v prvé řadě připomněl, že podle § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. náklady exekuce a náklady oprávněného určuje SE v příkazu k úhradě nákladů exekuce; dle § 46 odst. 4 téhož zákona platí, že "Peněžitá plnění na vymáhanou exekuci se hradí exekutorovi.
Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 39 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí oprávněnému, nedohodl-li se s ním jinak, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1.000 Kč. Okresní soud ve vztahu ke včasně podaným námitkám stěžovatelky (kterým SE nevyhověl) uvedl, že námitky oprávněné byly nedůvodné a "oprávněný zřejmě zákon a jeho praktickou aplikaci ohledně činnosti soudních exekutorů správně nepochopil".
SE vydala příkaz k úhradě nákladů exekuce po právu v souladu s platnou právní úpravou, a to zejména ve smyslu § 88 zákona č. 120/2001 Sb. Okresní soud se ztotožnil s odůvodněním SE a "v podstatě" konstatoval, že příkaz k úhradě nákladů exekuce není rozhodnutím, kterým řízení končí. Po zániku pověření exekutora k provedení exekuce dle § 51 zákona č. 120/2001 Sb. zaniká i jeho pravomoc k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce. Subsidiární aplikace § 151 o. s. ř. se v exekučním řízení uplatní pouze tehdy, je-li exekuce ukončena rozhodnutím soudu.
Priorita uspokojování pohledávky oprávněného před náklady exekutora, případně povinnost exekutora vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce až po vymožení celé částky odpovídající pohledávce oprávněného, nebyla v souvislosti s ustálenou praxí činnosti soudních exekutorů shledána, je v souladu se zákonem, a to zejména s § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., který tuto pevně zakotvil do citovaného zákona od 1. 11. 2010 (Poznámka: správně má být od 1. 11. 2009). Okresní soud podotkl, že uvedená ustálená praxe naplňovala a naplňuje předpoklady určitého finančního zabezpečení soudních exekutorů.
Soud proto závěrem zdůraznil, že náklady exekuce v příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora byly vyčíslené, odpovídaly právní úpravě, byly řádně odůvodněné a přezkoumatelné. Okresní soud proto námitky stěžovatelky zamítl.
II. Usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 5. 2010, č. j. 8 Nc 5052/2005-19, a příkaz k úhradě nákladů exekuce SE ze dne 12. 4. 2010, č.j. 19 EX 560/05, napadla stěžovatelka ústavní stížností, neboť se domnívá, že bylo nezákonným způsobem zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v dodatkovém protokolu přílohy č. 1 čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); rozhodnutím soudu a SE byl dále porušen čl. 2 Ústavy ČR a čl. 2 Listiny, který zaručuje každému právo na ochranu před nezákonným zásahem státní moci.
Stěžovatelka v podstatě uvedla, že SE i soud použily při výkladu příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 spíše výklad extenzivní, jímž de facto rozšířily pravomoci soudního exekutora. Dále se domnívá, že se v případě uvedeného postupu soudních exekutorů nejedná o ojedinělý případ; praxe soudních exekutorů je poměrně jednotná a oprávnění jsou kráceni na majetku. Konkrétně se stěžovatelka domnívá, že zákon č. 120/2001 Sb. v ustanovení § 46 odst. 4 nedává soudnímu exekutorovi možnost při vymožení částečného plnění strhávat z této částečně vymožené pohledávky náklady exekuce (a teprve zbylou část vyplatit oprávněnému/stěžovatelce).
Stěžovatelka dále (jak sama uvedla: "v polemice s názorem SE a soudu") poukázala na znění § 87 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. ("náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce"), z něhož plyne, že vydání exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce musí předcházet vymožení plnění a ne naopak; nelze tedy nejprve vymoci částečně pohledávku oprávněné a poté vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce, neboť by tak došlo k situaci, kdy by náklady exekuce hradila oprávněná z částky, která byla vymožena na její pohledávku.
Stěžovatelka uvedla, že dle § 5 odst. 1 vyhlášky č, 330/2001 Sb. je základem pro výpočet odměny soudního exekutora výše vymoženého plnění v souladu se zněním zákona č. 120/2001 Sb., který obdobný pojem rovněž používá v § 46 odst. 2, a to odděleně od nákladů exekuce, o kterých hovoří zvlášť; lze proto dospět k výkladu, který pojem vymožené plnění chápe jako vymoženou pohledávku ve prospěch oprávněného a nikoliv jako veškeré peněžní prostředky vymožené v exekuci včetně nákladů exekuce.
Stěžovatelka podotkla, že je nutné, aby Ústavní soud přistoupil k výkladu zákonů, neboť v důsledku chybného a ústavně nekonformního výkladu zákona a prováděcích předpisů, který použil exekutor i okresní soud, došlo ke způsobení protiprávního stavu a porušení jednoho ze základních principů demokratického právního státu, a to vázanosti státní moci zákonem. Stěžovatelka konečně navrhla, aby "Ústavní soud v případě, že uvedený výklad stěžovatele neshledá jako dostatečný pro zachování základních práv a svobod jak oprávněného, tak dalších občanů, kterých se tento postup může týkat, a dojde tímto k závěru, že některá zákonná a podzákonná ustanovení jsou v rozporu s Ústavou a Listinou především s čl. 2, předložil věc plénu Ústavního soudu s návrhem na zrušení části právního předpisu".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 5. 2010, č. j. 8 Nc 5052/2005-19, a příkaz k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, zrušil.
III. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Okresní soud v Chomutově a soudní exekutorka JUDr. Marcela Dořáčková.
Okresní soud v Chomutově ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
SE ve svém vyjádření uvedla, že plně setrvává na svých předchozích právních názorech vyjádřených v odůvodnění napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05, a ve vyjádření k námitkám stěžovatelky ze dne 29. 4. 2010. Zdůraznila, že z právní úpravy vyplývá nárok exekutora určit odměnu z již vymoženého (byť částečného) plnění; současně úprava nijak neupřednostňuje nároky soudního exekutora na úkor oprávněného a umožňuje, aby z vymoženého plnění (byť částečného) byla proporcionálně uhrazena jak pohledávka oprávněného, tak i náklady exekuce.
Je proto vyloučeno, aby oprávněná byla postupem SE poškozena, a to dokonce v míře rovnající se zásahu do jejích ústavních práv. SE s odkazem na právní úpravu (tj. § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.) uvedla, že právní názor stěžovatelky vychází z chybné premisy, že veškeré plnění vymožené na povinném je plněním na pohledávku oprávněné (stěžovatelky), a to až do doby úplného vymožení této pohledávky a jejího příslušenství. Stěžovatelka tento názor prezentovala již ve svých námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Oprávnění exekutora k určení částečných nákladů exekuce během exekučního řízení je po novele zákona č. 120/2001 Sb. zákonem č. 286/2009 Sb. upraveno v § 46 odst. 4, neboť ustanovení jeho věty třetí (Poznámka: "Vymožené částečné plnění exekutor vyplatí oprávněnému ...") je třeba vykládat v návaznosti na znění věty předchozí (Poznámka: "Nedohodnou-li se exekutor a oprávněný jinak, exekutor po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému ..."), tedy tak, že v případě částečně vymoženého plnění je třeba odečíst náklady exekuce a plnění převyšující po odečtení nákladů exekuce o částku 1000 Kč vyplatit oprávněnému, není-li dohodnuto jinak.
Oprávnění exekutora vydat v rámci jednoho exekučního řízení více částečných příkazů k úhradě vyplývá z § 6 odst. 3 vyhlášky č. 418/2001 Sb. o postupech při výkonu exekuce a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož, jestliže se náklady exekuce nebo náklady oprávněného po vydání příkazu podle odst. 1 zvýší nebo vzniknou další náklady, vydá exekutor další příkaz k úhradě nákladů exekuce. SE podotkla, že v exekučních řízeních dochází k situacím, kdy k vymáhané pohledávce oprávněného přirůstá nemalé úrokové příslušenství a nárůst úroků je tak často vyšší než částečná plnění, která se exekutorovi podaří na povinném vymoci; v takových případech by výklad nastíněná stěžovatelkou ve svých důsledcích vedl k tomu, že z vynaložené práce exekutora by byl uspokojován pouze oprávněný.
SE konečně navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, nebo ji zamítl. SE také vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelka se v replice k zaslanému vyjádření SE opětovně vyjádřila k jejímu výkladu pojmu "vymožené plnění". Stěžovatelka, jak ostatně připomněla sama již v ústavní stížnosti, nesouhlasila s názorem SE, že pod pojmem "vymožené plnění" se rozumí veškeré vymožené plnění, a to včetně nákladů soudního exekutora. Domnívá se, že při srovnání jednorázového a opakovaného částečného plnění pohledávky oprávněného bude soudnímu exekutorovi náležet rozdílná odměna. Stěžovatelka také poukázala na to, že v ústavní stížnosti neprezentovala názor, že příkaz k úhradě nákladů exekuce může soudní exekutor vydat až po úplném vymožení pohledávky oprávněného; domnívá se však, že v případě (předchozího) částečně vymoženého plnění si soudní exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce může takové náklady "strhnout" z dalšího vymoženého plnění. Stěžovatelka konečně uvedla, že i nadále trvá na tom, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
IV. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ač stěžovatelka výslovně nenamítala porušení svého práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), věnoval této otázce v celkovém kontextu věci pozornost a připomíná následující.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.
I. ÚS 2/93
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud však nic takového nezjistil.
Ústavní soud ve vztahu k meritu věci v prvé řadě konstatuje, že obecný soud provedl jeho náležité právní posouzení; stejně jako Okresní soud v Chomutově poukazuje na ustálenou soudní praxi a v ní se projevující standardní právní názory. Okresní soud totiž dostatečně jasně a přesvědčivě předestřel a vysvětlil argumentaci, která jej vedla k zamítnutí jednotlivých námitek stěžovatelky do příkazu SE k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 4. 2010, č. j. 19 EX 560/05; Ústavní soud k této argumentaci (s jedinou výjimkou, tj. s poukazem na uvedení nepřesného data účinnosti novely zákona č. 120/2001 Sb. zákonem č. 286/2009 Sb., jež nastala již dnem 1. 11. 2009, a nikoli dnem 1. 11. 2010, jak uvedl okresní soud) nemá co dodat.
Ústavní soud se dále nedomnívá, že by extenzivním výkladem SE a soudu došlo k faktickému rozšíření pravomoci SE; byla to právě výše zmíněná novela zákona č. 120/2001 Sb. provedená zákona č. 286/2009 Sb., jež se mimo jiné v odstavci čtvrtém § 46 týkala odpočtu nákladů exekuce a výplaty vymožené pohledávky (srov. jeho věta druhá) a postupu exekutora v případě vymoženého částečného plnění (srov. věta třetí citovaného ustanovení). Ostatně na skutečnost, že mohou vzniknout zvýšené nebo další náklady pamatuje ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuce a další činnosti. I z tohoto důvodu nelze souhlasit se stěžovatelkou, že § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. nedává SE možnost při vymožení částečného plnění řešit náklady exekuce. Ostatně, i komentářová literatura [srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 198] je v tomto směru jasná a zřetelně poukazuje na to, že "Exekutor je oprávněn zadržet poměrnou částku odpovídající vymožené částce a jeho nároku na nákladech exekuce, které jsou určeny pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce a není-li takový příkaz ještě vydán, je exekutor povinen jej neprodleně vydat a doručit účastníkům řízení". Ústavní soud navíc poukazuje i na (snad) účelovou stěžovatelčinu interpretaci § 87 odst. 4 citovaného zákona ("náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce"), ze které plyne právě jen to, co je v tomto ustanovení uvedeno, a nikoliv další úvaha stěžovatelky o hrazení nákladů exekuce. Ústavní soud dále z obsahu exekučního spisu (č.l. 87 a č.l. 155) zjistil, že vedle napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce byl vydán ještě jeden předcházející a dále (třetí) následující příkaz k úhradě nákladů exekuce, ve kterých SE dostatečně zřetelně rozhodl o nákladech exekuce z dosud vymožené částky, resp. z další dosud vymožené částky, které vypovídají o postupu SE, o čemž svědčí také zasílání průběžného vyúčtování exekuce stěžovatelce (č.l. 88, č.l. 131 a č.l. 156).
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud navíc (a ještě jednou) připomíná v odůvodnění okresního soudu dostatečně zřetelnou argumentaci, která je výsledkem jeho právního posouzení věci a již nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Ústavní soud se za této situace nedomnívá, že by v důsledku činnosti SE a Okresního soudu v Chomutově došlo k porušení jednoho ze základních principů demokratického právního státu, a to vázanosti státní moci zákonem. Stejně tak neshledává, že by "některá" (stěžovatelkou ostatně ani neuvedená) zákonná a podzákonná ustanovení měla být předložena plénu Ústavního soudu s návrhem na (jejich) zrušení.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu