Constitutional Court dismisses constitutional complaint because criminal appeal was filed but not yet decided.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings in a criminal case. The applicant had simultaneously filed a cassation appeal with the Supreme Court, which was accepted but not yet decided at the time of the complaint. The Court ruled that the complaint was inadmissible under the exhaustion of remedies principle because the cassation appeal served as a valid procedural safeguard. Consequently, the Court determined that the applicant could only file the constitutional complaint after the cassation appeal was formally rejected.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies, including extraordinary appeals like cassation, unless such an appeal is explicitly excluded by law.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky P. G., zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 12 To 12/2012, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 56 T 11/2010, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala z důvodů v ní podrobně vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí ve své trestní věci. Obsah ústavní stížnosti jakož i napadených rozhodnutí není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v téže věci podala rovněž dovolání. Tuto skutečnost si Ústavní soud dne 16. 10. 2012 ověřil dotazem u Nejvyššího soudu, který sdělil, že stěžovatelka podala skutečně v téže věci dovolání a že o něm dosud nebylo dosud rozhodnuto; dovolání Nejvyššímu soudu napadlo teprve dne 9. 10. 2012 a byla mu přidělena spisová značka 8 Tdo 1261/2012.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva zákona považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak
jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je v poměru k procesním prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví její subsidiarita. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby
poskytovaly ochranu právům (srov. článek 90 a článek 4 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. V prvé řadě se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv či svobod a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům.
V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V projednávané věci stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností i dovolání. Posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě sice nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, leč možnost stěžovatelky podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena; to by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byla stěžovatelka oprávněna k podání ústavní stížnosti poté, co by bylo jeho dovolání odmítnuto. Jediným předpokladem následné projednatelnosti ústavní stížnost je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatelky k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od
doručení rozhodnutí o dovolání.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Za tohoto stavu odmítl i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj