Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding low court costs in minor disputes and invalidates procedural rules.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a company against a district court's award of low legal fees for a minor dispute. The court found the district court's assessment of costs reasonable given the simple nature of the case and the limited legal services provided. Consequently, the court dismissed the complaint as clearly unfounded and refused to annul the challenged legal provisions.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when no unconstitutionality is found in the lower court's decision regarding legal costs in minor cases.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 136 EC 761/2010-45 ze dne 19. 6. 2012 a o návrhu na zrušení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a § 3 odst. 1 bod 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 136 EC 761/2010-45 ze dne 19. 6. 2012 vyhověl žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně obchodní společnosti FREEDOM Investment, s. r. o., a Dopravního podniku Ostrava, a. s., proti P. R. o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu (výrok I.) a zavázal žalovaného uhradit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 2.230,- Kč (výrok II.). Pokud šlo o náklady právního zastoupení, okresní soud aplikoval § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a dále odkázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3923/2011
, neboť se jednalo o bagatelní spor, žaloba byla podána způsobem, kdy se údaje lišily jen v osobách žalovaných a v žalované částce, a předmětem řízení byla pohledávka ze smluvního vztahu, kde byl jednou ze stran spotřebitel, který byl v podstatě vyloučen z možnosti sjednat jiný obsah smlouvy. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelka tyto žaloby podává opakovaně, jednalo se o jednoduchou věc a advokát učinil jen dva úkony právní služby, které na odborné znalosti a vynaložený čas nekladly žádné větší nároky. Za těchto okolností činila dle okresního soudu přiměřená výše odměny za zastupování advokátem ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny; kromě toho okresní soud stěžovatelce přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč, což v souhrnu včetně DPH představovalo již zmíněných 2.230,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 142 odst. 1 a § 137 občanského soudního řádu, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování; stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto legitimně očekávala, že jí bude přiznána plná náhrada nákladů řízení v souladu s právními předpisy. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nerozvedl důvody hodné zvláštního zřetele, které jej vedly k uplatnění moderačního práva dle § 150 občanského soudního řádu.
Tímto důvodem nemůže být pouze výše pohledávky bez vazby na konkrétní okolnosti sporu. Dle názoru stěžovatelky nebylo možno v jejím případě hovořit o formulářové žalobě a neúčelně vynaložených nákladech, a to zejména s ohledem na značné nároky kladené na úplnost a přesnost návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Kdyby platila argumentace obsažená v napadeném rozsudku, nemohla by být náhrada nákladů právního zastoupení přiznávána ani u návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu či u tzv. palmární žaloby.
Z toho je zřejmé, že akceptace právního názoru okresního soudu by vedla k absurdním důsledkům. Právo na právní zastoupení je základním procesním oprávněním účastníka řízení, které je zakotveno jak v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak v čl. 6 odst. 3 písm.
c) Úmluvy o ochraně lidských práv, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahuje i na občanskoprávní spory. Úspěšný účastník řízení by tedy měl mít právo na náhradu nákladů, které na právní zastoupení vynaložil, a to již od počátku řízení, bez ohledu na jeho složitost, neboť v době zahájení řízení pochopitelně nelze jeho konkrétní průběh předvídat. Stěžovatelka podotkla, že vymáhají-li pohledávky přímo dopravní podniky, je jim právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně v plné výši přiznáváno, a to aniž by obecné soudy zkoumaly, zda v mezidobí nedošlo k postoupení těchto pohledávek.
Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že jí nelze upírat právo usilovat o návratnost investice, kterou zakoupením předmětných pohledávek učinila, a že by soudy neměly podporovat stav, kdy je u bagatelních záležitostí trpěno porušování práva bez citelnějších následků pro osoby, které se takového protiprávního jednání dopouštějí. Okresní soud v nyní projednávané věci dle názoru stěžovatelky nepřípustně zohlednil, že na jedné straně stojí právnická osoba jakožto ekonomicky silnější subjekt, a na straně druhé osoba fyzická.
Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1236/07
,
I. ÚS 257/05
,
I. ÚS 191/06
, stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 201/2008 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb. kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. K nálezu
sp. zn. I. ÚS 3923/11
stěžovatelka uvedla, že v nyní projednávané věci neshledává žádný důvod pro vyloučení aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Citovaný předpis není protiústavní, neboť by jej jinak jistě někdo u Ústavního soudu úspěšně napadl; rovněž postup zákonodárce při novelizaci svědčí o tom, že tento nemínil dosavadní rozhodování soudů dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. nijak zpochybnit. Stěžovatelka taktéž považovala za potřebné poukázat na nedostatečnou právní úpravu v oblasti opravných prostředků, jíž se Ústavní soud zabýval v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 29/11
, přičemž skutečnost, že proti výroku o nákladech řízení v tzv. bagatelních věcech není možné podat odvolání, označila za porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka tedy měla za to, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. 136 EC 761/2010-45 ze dne 19. 6. 2012 zrušil.
Kromě toho stěžovatelka spojila se svou ústavní stížností i návrh na zrušení právního předpisu dle § 74 zákona o Ústavním soudu, přičemž ke zrušení Ústavnímu soudu navrhla § 202 odst. 2 občanského soudního řádu a § 3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Protiústavnost ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. spatřovala stěžovatelka v rozporu citovaných ustanovení s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3923/11
a z toho plynoucí nejistoty, jak budou obecné soudy o nákladech řízení rozhodovat. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že roztříštěnost soudní praxe v této otázce musí být Ústavnímu soudu z jeho vlastní činnosti známa. Ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu by dle stěžovatelky mělo být zrušeno, aby mohlo dojít v rámci soustavy obecných soudů i v případě "bagatelních" věcí, alespoň k přezkumu nákladového výroku.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce téměř totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to např. v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3278/12
ze dne 3. 9. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k přiznání nákladů řízení toliko ve výši 2.230,- Kč je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. S návrhem na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu a § 3 odst. 1 bod 1. až 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. se Ústavní soud vypořádal v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3477/12
ze dne 8. 10. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že primárně jde o návrh podaný neoprávněnou osobou, a i kdyby byl věcně projednán, jednalo by se o návrh zjevně neopodstatněný. Ani na těchto závěrech neměl Ústavní soud důvod nic měnit, proto v podrobnostech odkazuje na obě citovaná usnesení.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 2 písm. b) a § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu