IV.ÚS 3768/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o návrhu stěžovatele L. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2012 č. j. 9 Co 415/2012-144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu bylo dne 1. října 2012 doručeno podání, kterým stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí.

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel ve svém podání nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepis ústavní stížnosti advokátem, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem zákon o Ústavním soudu, není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal od roku 2007 k Ústavnímu soudu řadu podání. Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem, jakož i dalšími vadami ústavní stížnosti. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. např. řízení evidovaná pod

sp. zn. III. ÚS 25/08

,

II. ÚS 2944/09

,

IV. ÚS 1561/09

,

III. ÚS 2077/10

,

IV. ÚS 2657/11

, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. V daném případě si byl stěžovatel v okamžiku podání nepochybně vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudkyně zpravodajka i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzývala k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítla.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. října 2012

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka