Constitutional Court dismissed constitutional complaint for procedural time limits and improper appeal scope.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint against lower court rulings on litigation costs. The applicant argued for full cost reimbursement but failed to meet the statutory deadline because the appeal was inadmissible, not discretionary. The court held that the appeal scope was legally correct and the filing date violated procedural time limits.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, § 43 odst. 1 písm. b); § 43 odst. 2 písm. a): A constitutional complaint is inadmissible if filed after the statutory time limit or if it targets a decision on litigation costs when the appeal was not admissible.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného JUDr. Olgou Krejsovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 267/12 proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 31 C 104/2010 ze dne 5. listopadu 2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 109/2011 ze dne 26. července 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4108/2011 ze dne 31. července 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu, jakož i porušení čl. 1 odst. 1, 2 a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení ve výrocích nákladů řízení se týkajících.
Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí je patrno, že tato byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele na ochranu osobnosti, přičemž soud I. stupně ve věci samé stěžovateli v převážné části za aplikace ustanovení § 13 odst. 1, 2 a 3 občanského zákoníku vyhověl a stanovil žalované povinnost uveřejnit omluvu ve výroku rozsudku uvedeného znění a zaplatit stěžovateli částku 85 000,- Kč, zčásti žalobu zamítl a žalované stanovil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení sestávající z účelně zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 400,- Kč (tj. za žalobu v rozsahu důvodně požadované omluvy a částky 85 000,- Kč). Odvolací soud, který rozhodoval také o odvolání stěžovatele, jež směřovalo pouze do uvedeného výroku o nákladech řízení, tento výrok rozsudku soudu I. stupně jako věcně správný shora označeným rozhodnutím potvrdil a dovolací soud následně stěžovatelem podané dovolání proti uvedenému výroku odvolacího soudu svým usnesením v záhlaví označeným jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. c) citovaného zákona odmítl v podstatě s odůvodněním, že dovolání nesměřovalo do rozhodnutí ve věci samé a nejsou naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání vyplývající z ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obsáhle, také s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, dává najevo nesouhlas s postupem soudů I. a II. stupně při rozhodování o nákladech řízení. Jejich náhrada mu podle jeho přesvědčení měla být přiznána za aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. v plném rozsahu ve výši 21 000,- Kč. Dovolacímu soudu pak vytýká zmatečnost, v jeho rozhodnutí lze podle něj nalézt "prvek svévole a nahodilosti, protože neaplikoval příslušná ustanovení obecného práva, které mu ukládá občanský soudní řád, ve věci práva na dovolání", přitom tento závěr stěžovatel dovozuje v podstatě z tvrzení, že jeho dovolání směřovalo do rozhodnutí ve věci samé a bylo podáváno s poukazem na institut "zásadního právního významu" a dovolacím důvodem bylo nesprávné právní posouzení věci. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí nákladů řízení se týkajících.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením důvodnosti ústavní stížnosti v poměru k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu a v tomto směru dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak patrno ze shora uvedeného, stěžovatel v daném řízení dovoláním napadl výrok odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o výrocích rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení, tedy nikoliv o výrocích rozsudku soudu I. stupně vydaných ve věci samé. Za popsaného stavu dovolací soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu upravujícími přípustnost dovolání směřujícího do nemeritorního rozhodnutí (§ 237, § 238, § 238a a § 239), na něž také ve svém rozhodnutí odkázal a z nichž plyne, že proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovolání přípustné není. Rozhodnutí dovolacího soudu bylo tedy vydáno zcela v souladu se zákonem, řádně odůvodněno a stěží mu tak lze vytýkat tvrzenou protiústavnost. Ústavní stížnost byla proto v této části odmítnuta jako neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolání ze zákona není přípustné a dovolací soud tedy prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 31. 8. 2012 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu