Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1233/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.1233.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded under § 43(2)(a) of the Constitutional Court Act.

Geschäftsnummer I.ÚS 1233/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as obviously unfounded under § 43(2)(a) of the Constitutional Court Act. The applicant argued that the Supreme Court failed to decide on his appeal and denied legal costs, but the Court found these claims unsupported by the actual procedural timeline. The Court determined the complaint was inadmissible because the applicant had not addressed the respondent's appeal in his own filing, rendering the objection to legal costs logically inconsistent.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as obviously unfounded without examining the merits if the applicant's arguments are demonstrably inconsistent with the procedural record.

Schlagwörter

KI-generiert
obviously unfounded complaint Constitutional Court Act procedural timeline legal costs denial inadmissible constitutional complaint rationality of proceedings supreme court appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele N. J. S. S., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem Vítkovická 3276/2A , 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 28 Cdo 3983/2011-524, a proti jinému zásahu Nejvyššího soudu spočívajícím v tom, že Nejvyšší soud nerozhodl o dovolání stěžovatele, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující skutečnosti.

O žalobě žalobce (stěžovatele) - o finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat - bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované České republice - Ministerstvu financí ČR zaplatit žalobci v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, 2.328.613 Kč (jako náhradu za pozemky), dále částku 687.319,85 Kč (jako náhradu za pozemek) a částku 643.290,75 Kč (jako náhradu za pozemek a dům). Byly však zamítnuty žalobní návrhy na uložení povinnosti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR zaplatit uvedené finanční náhrady spolu i s úrokem z prodlení od 10 9. 1998 do zaplacení. Zamítnut byl i žalobní návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, 469.347,50 Kč s úrokem z prodlení 23 % ročně od 10. 9. 1998 do zaplacení (jako náhradu za pozemek a dům). Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvoláních žalované i žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-382, změněn jen co do výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 4.128.571,80 Kč ve výši 11 % jen od 10. 9. 1999 do zaplacení. Ve zbývajících částech výroků uvedených v odstavcích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392, došlo k jejich potvrzení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

O dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR bylo rozhodnuto v záhlaví citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3938/2011. Tímto rozsudkem dovolacího soudu bylo: "I. Zamítnuto dovolání dovolatelky České republiky - Ministerstva financí ČR proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 27. 6. 2011 (sp. zn. 56 Co 78/2011 Krajského soudu v Ostravě), částečně měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně z 2. 9. 2010, č. j. 64 C 188/2001-392 - Okresního soudu v Ostravě. II. Odmítnuto dovolání uvedené dovolatelky proti dalším výrokům Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56 Co 78/2011. III. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.". Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání dovolatelky, žalobci pak náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

II. Stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit III. výrok rozsudku Nejvyššího soudu citovaného v záhlaví tohoto usnesení. Dále navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, dle kterého by přikázal Nejvyššímu soudu obnovit stav před porušením práv a svobod a rozhodnout o podaném dovolání stěžovatele. Stěžovatel poukázal na porušení svých základních práv, hlavně základního práva na spravedlivý proces (zejména podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod).

V konkrétnostech stěžovatel namítl, že podal dovolání dne 30. 9. 2011, avšak v rozporu s realitou je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, že své dovolání vzal zpět dne 16. 8. 2011. Dále stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud nepřiznal stěžovateli náklady právního zastoupení s odůvodněním, že mu náklady nevznikly; stěžovatel k tomu namítá, že se ve svém dovolání vyjadřoval ke všem námitkám dovolatelky České republiky s důkladným rozborem věci.

III. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v ústavní stížnosti obsažené výtky vůči rozhodnutím obecných soudů, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, nejsou výtkami, na něž by v rozhodnutích obecných soudů nebylo reagováno. Dovolací soud v tomto směru poukázal na odůvodnění svého rozsudku z 12. 1. 2012.

Toto vyjádření Nejvyššího soudu nebylo stěžovateli zasláno k případné replice, neboť neobsahuje nové skutečnosti a Ústavní soud se o ně neopírá. Mimo to uvedené vyjádření je patrně výrazem zjevného omylu. Stěžovatel totiž ústavní stížností (jejím petitem i odůvodněním) napadl jen rozhodnutí Nejvyššího soudu; avšak Nejvyšší soud uvádí, že námitky stěžovatele směřují i proti jiným soudům. Dále Nejvyšší soud prohlašuje, že na námitky stěžovatele již bylo obecnými soudy reagováno, což však nemá oporu v realitě.

IV. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce

Stěžovatel namítl, že podal dovolání dne 30. 9. 2011, avšak v rozporu s realitou je v odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu uvedeno, že své dovolání vzal zpět dne 16. 8. 2011. Proto se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu obnovit stav před porušením práv a svobod a rozhodnout o podaném dovolání stěžovatele.

Ústavní soud dovozuje, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud totiž zjistil (z evidence rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), že v mezidobí již Nejvyšší soud stěžovatelem vytýkaný nedostatek odstranil. Nejvyšší soud totiž vydal doplňující rozsudek ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3983/2011, kterým rozhodl o dovolání stěžovatele. Tímto doplňujícím rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl: "I. Dovolání dovolatele N. J. S. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 27. 6. 2011, sp. zn. 56Co 78/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 188/2001, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o tomto dovolání. III. Tímto rozsudkem se doplňuje rozsudek Nejvyššího soudu z 12. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3983/2011.". Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 7. 8. 2012 novou ústavní stížnost vedenou pod

sp. zn. IV. ÚS 3018/12

, o níž dosud rozhodnuto nebylo.

Dále stěžovatel namítl, že mu Nejvyšší soud nepřiznal náklady právního zastoupení s odůvodněním, že mu žádné náklady nevznikly. Stěžovatel k tomu namítá, že se ve svém dovolání vyjadřoval ke všem námitkám dovolatelky (České republiky) s důkladným rozborem věci.

I tuto námitku ale Ústavní soud shledává za zjevně neopodstatněnou, neboť vychází z premisy nemající oporu v reálném stavu. Totiž, stěžovatel se ve svém dovolání nevyjadřoval k námitkám dovolatelky (tedy k námitkám uvedeným v dovolání); to již proto, že své dovolání zaslal Nejvyššímu soudu předtím (tedy dne 30. 9. 2011 - č. l. 495 a násl.) než mu bylo vůbec dovolání druhého účastníka řízení (České republiky) zasláno k vyjádření (dne 18. 10. 2011 - č. l. 494 p.v.). K dovolání stěžovatelky se stěžovatel poté již nevyjádřil. Ostatně, dovolání České republiky je datováno dne 26. 9. 2011 (č. l. 478); z povahy věci plyne stěží uvěřitelná pravděpodobnost, že do dne 30. 9. 2011 (kdy bylo Nejvyššímu soudu doručeno dovolání stěžovatele) by bylo možné stihnout doručit dovolání České republiky stěžovateli a ještě stihnout se k němu vyjádřit ze strany stěžovatele. Koneckonců, v dovolání stěžovatele není o dovolání České republiky ani známky. Významné pak je, že o nákladech stěžovatele za jeho dovolání bylo rozhodnuto shora citovaným doplňujícím rozsudkem Nejvyššího soudu.

V. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Za tohoto stavu - jak již bylo uvedeno - se Ústavní soud nezabýval návrhem na přikázání Nejvyššímu soudu rozhodnout o dovolání stěžovatele, neboť ten je dostatečně saturován výše uvedeným doplňujícím rozsudkem Nejvyššího soudu.

Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění některých formálních vad ústavní stížnosti, protože by to na výše uvedeném výroku o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo nic změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2012

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu