Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies and timing.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint as inadmissible and partially inadmissible without a substantive review. The applicant filed the complaint while simultaneously pursuing an appeal, violating the principle of exhaustion of legal remedies. The court ruled that waiting for the appeal's outcome would undermine legal certainty and create conflicting decisions.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed before the exhaustion of all statutory legal remedies, particularly when an appeal is pending, to prevent conflicting rulings and ensure legal certainty.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012 č. j. 70 Co 142/2012-176, proti usnesení téhož soudu ze dne 17. května 2012 č. j. 70 Co 141, 142/2012-172 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. října 2011 č. j. 12 C 24/2008-131, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní soud obdržel dne 11. 9. 2012 ústavní stížnost napadající v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, přičemž stěžovatel tvrdí, že předmětnými rozhodnutími, jakož i řízením, která jim předcházela, došlo k porušení základních práv a svobod, a to ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Po rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy stěžovatel uvádí, že proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně podal dovolání.
Ústavní stížností stěžovatel brojí rovněž proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 č. j. 70 Co 141, 142/2012-172, jímž byl v řízení o náhradu škody na zdraví soudem prvního stupně ustanovený právní zástupce stěžovatele - J. M., v odvolacím řízení zproštěn této funkce (výrok I) a jímž byl návrh stěžovatele na ustanovení nového právního zástupce zamítnut (výrok II).
Stěžovatel uvádí, že odvolací soud tak rozhodl přesto, že mu muselo být známo, že stěžovatel nemá právnické vzdělání a nemůže tedy svá práva v soudním řízení, v němž mu byl soudem prvního stupně ustanoven zástupce, hájit sám. Jeho rozhodnutí tak považuje za překvapivé i s ohledem na nerovné postavení stěžovatele vůči žalovanému, zastoupenému advokátem.
II. Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se proti žalované Městské části Praha 3 domáhal zaplacení částky 300 000,- Kč za ztížení společenského uplatnění a částky 700 000,- Kč za bolestné (výrok I). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně soudem ustanoveného zástupce stěžovatele ( výrok II a III).
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zčásti zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve zbývající části rozsudek v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2012 č. j. 70 Co 141, 142/2012-172 zprostil dosavadního právního zástupce stěžovatele jeho funkce a návrh stěžovatele na ustanovení nového právního zástupce zamítl s odůvodněním, že žádost stěžovatele o nahrazení ustanoveného zástupce jiným advokátem neměla objektivní opodstatnění, které by spočívalo v prokazatelně chybném výkonu jeho funkce.
III. Ústavní soud se nejprve zabýval tou částí ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2012 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu nevyhovět jeho návrhu na ustanovení nového zástupce, jsou jen polemikou se závěrem soudu, že ustanovený zástupce svoji funkci vykonával řádně a že žádné objektivní pochybení v jeho postupu zjištěno nebylo.
Obecně Ústavní soud zastává názor, že právo na právní pomoc nelze vykládat jako povinnost orgánů veřejné moci za všech okolností poskytnout účastníku řízení bezplatného advokáta.
V projednávané věci městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně srozumitelným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů nevyhověl návrhu stěžovatele na ustanovení nového právního zástupce. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal, že by v posuzovaném případě městský soud napadeným rozhodnutím stěžovateli odepřel právo na právní pomoc za situace, v níž stěžovatele k návrhu na zproštění funkce dosavadního soudem ustanoveného zástupce vedly jen subjektivní důvody. Z hlediska ústavnosti nelze tomuto rozhodnutí nic vytknout.
V souvislosti s tou částí ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího, Ústavní soud dříve, než může přistoupit k meritornímu posouzení projednávané ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 62/95
, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených obecně vymezených činností Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na její subsidiaritu, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 206/04
,
III. ÚS 519/04
,
I. ÚS 27/05
a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy zároveň podal dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl. I když tedy stěžovatel nemůže vědět, zda jeho dovolání bude shledáno přípustným či nikoli, je zjevné, že možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek využil. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
Ústavní stížnost podaná před rozhodnutím o dovolání je předčasná.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu