Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 3059/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.3059.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded, citing lower courts' jurisdiction over civil law interpretation.

Geschäftsnummer IV.ÚS 3059/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a housing cooperative against lower court rulings regarding property succession. The applicant argued that the state should not inherit a housing cooperative apartment upon the tenant's death, asserting that only heirs receive membership rights and that the state cannot exercise personal rights. The court dismissed the appeal because the lower courts did not violate constitutional rights, and the Constitutional Court lacks jurisdiction to review ordinary court decisions unless fundamental rights are infringed.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court rejects constitutional complaints as manifestly unfounded when lower courts have not violated constitutionally guaranteed fundamental rights or exceeded their jurisdiction.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint manifestly unfounded housing cooperative property succession lower court jurisdiction state inheritance fundamental rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court
Art. 81 of the Constitution
Art. 91 of the Constitution
Art. 83 of the Constitution
Art. 87 para. 1 lit. d of the Constitution
Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 706 para. 3 of the Civil Code

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva Brambořík, Bramboříková 1995/2, Praha 10, právně zastoupeného advokátem JUDr. Janem Opletalem, Jeseniova 586/99, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 8 C 86/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 15 Co 237/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. 27 D 820/2005 bylo rozhodnuto, že majetek zůstavitelky paní J. J. nabyl jako odúmrť stát. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nařízeno, aby vyklidil a předal stěžovateli v ústavní stížnosti blíže specifikovaný byt. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že podle ustanovení § 706 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), zemře-li nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na dědice, kterému připadl členský podíl. Dle náhledu stěžovatele nelze ztotožňovat pojmy dědictví a odúmrť. Česká republika není dědicem, tím by se mohla stát pouze v případě, že by zůstavitelka určila závětí dědicem Českou republiku, což se však nestalo. Obsahově je vyloučeno, aby se Česká republika mohla ujmout faktického výkonu nájemního práva k bytu, práva osobnostní povahy, práva, které může vykonávat jen fyzická osoba. Stěžovatel poukazuje na nedostatky právní úpravy v oblasti bytových družstev, což však ještě neznamená, že soudy jsou oprávněny chybějící nebo nedostatečně formulovaná právní pravidla nahradit svými rozsudky a vyrušit platná pravidla.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Není věcí Ústavního soudu, aby podával výklad jednotlivých zákonných ustanovení či právních institutů. Tato činnost, jakož i sjednocování judikatury obecných soudů v oblasti výkladu a aplikace práva náleží v zásadě Nejvyššímu soudu, který v předmětném případě dospěl k závěrům, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, nicméně to ještě neznamená, že tím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu