Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2635/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2635.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of standing and mere legal interpretation.

Geschäftsnummer II.ÚS 2635/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against civil court rulings regarding unpaid rent. The applicant argued that courts ignored evidence and focused on unrelated issues, but the Court found he failed to prove his legal right to the apartment. Consequently, the Court determined the complaint was clearly unfounded because it involved only standard legal application without reaching constitutional levels.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a complaint as clearly unfounded if the applicant fails to substantiate their claim to the subject matter of the dispute, thereby preventing the complaint from attaining constitutional significance.

Schlagwörter

KI-generiert
lack of standing active material standing constitutional complaint clearly unfounded burden of proof legal interpretation unjust enrichment

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Evou Smižanskou, advokátkou advokátní kanceláře Budečská 5, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 16 C 156/2009-35 ze dne 2. 2. 2010, Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 329/2010-62 ze dne 15. 9. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, č.j. 26 Cdo 541/2011-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel po žalovaných domáhal zaplacení částky 140 325 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o částku představující úhradu za užívání bytu, který žalovaní užívají bez právního důvodu. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl na základě částečného zpětvzetí žaloby rozsudek soudu 1. stupně co do částky 77 400 Kč s příslušenstvím zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno; ve výroku o věci samé co do částky 62 865 Kč s příslušenstvím bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatel namítá, že postupem soudů obou stupňů nebyly respektovány základní zásady dokazování, neboť soudy nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a k důkazům, které byly obsaženy ve spise a provedeny. Soud prvého stupně se s některými důkazy nevypořádal vůbec a odvolací soud se s některými vypořádal strohým konstatováním, že s odlišným názorem stěžovatele nelze souhlasit. Jedná se především o námitku, že stěžovatel po celou dobu platí veškeré náklady a žalovaní předmětný byt užívají a neplatí nájemné ani jiné poplatky související s užíváním bytu. Tuto skutečnost nikdo nezpochybňuje, jde jednoznačně o bezdůvodné obohacení, avšak soudy se zabývaly zcela jinou, nesouvisející věcí. Oba soudy hodnotily provedené důkazy zcela jednostranně a vykládaly je pouze ve prospěch žalovaných.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z obsahu napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že důvodem nevyhovění návrhu stěžovatele byl nedostatek věcné aktivní legitimace. Stěžovatel totiž neunesl důkazní břemeno o svém právu k bytu, ze kterého dovozuje povinnost žalovaných k zaplacení jím požadované částky. Své tvrzení, že je nájemcem předmětného bytu na základě smlouvy o užívání bytu se členem družstva, nedoložil; předložil pouze evidenční listy, které nejsou důkazem o tvrzeném nájemním či jiném jeho právu k bytu, ale jsou pouze podkladem pro výpočet nájemného a záloh na služby s užíváním bytu spojené.

Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí, že by požadavku soudu na prokázání aktivní legitimace vyhověl a doložil, že v řízení o určení povinnosti na žádané plnění je subjektem, jemuž svědčí právo, které je předmětem řízení.

Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele, že soudy se v projednávaném řízení zabývaly jinou, nesouvisející věcí a nikoliv otázkou dlužné úhrady za užívání bytu, neboť prvotním předpokladem úspěšnosti uplatněného nároku je, že žalobce (stěžovatel) je vlastníkem, nájemcem či má jiné obdobné právo k bytu, které ho opravňuje k jeho užívání. Pokud stěžovatel aktivní legitimaci neosvědčil, nebylo namístě, aby soudy prováděly dokazování ohledně dlužné částky, její výše a povinnosti žalovaných k jejímu zaplacení.

Ústavní soud dodává, že námitky stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování jsou pouze povšechné a obecné, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší, aby z vlastní iniciativy přezkoumával řízení u obecných soudů a zjišťoval, zda nedošlo v souvislosti s dokazováním ke konkrétnímu porušení práva stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatel neosvědčil aktivní věcnou legitimaci, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík

předseda senátu