III.ÚS 1787/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupené JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem K. Čapka 16, 415 01 Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. února 2012 č. j. 13 Co 381/2010-342 a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. dubna 2010 č. j. 10 C 260/2008-294, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2012 a doplněné na základě výzvy soudu dne 22. 6. 2012, napadá stěžovatelka oba v záhlaví usnesení označené rozsudky a tvrdí, že postupem výše označených obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 3, čl. 30 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 41 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení výše označených práv a svobod spatřuje stěžovatelka v tom, že jí obecné soudy neposkytly pomoc a ochranu v jejím nároku na výživné nerozvedené manželky, Stěžovatelka tvrdí, že jí ze strany manžela údajně nebyla poskytována žádná peněžní částka na úhradu jejích nutných životních potřeb, ačkoli byla bez zaměstnání z důvodu svého špatného psychického a fyzického stavu. Z tohoto důvodu se podanou žalobou domáhala uložení vyživovací povinnosti tak, aby "byla po dobu manželství zbavena obav a nejistoty" z hmotné nouze.

Stěžovatelka současně zdůrazňuje, že zamítnutím žaloby a uložením povinnosti uhradit bývalému manželovi náklady řízení před soudy obou stupňů v plném rozsahu utrpěla materiální újmu, která jí měla vzniknout "nezákonnými rozhodnutími soudů obou stupňů". V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003

sp. zn. I. ÚS 513/2002

.

II. Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala stanovení výživného nerozvedené manželky ve výši 20 000,- Kč měsíčně od 1. 9. 2008 s odůvodněním, že původně stěžovatelka po žalovaném O. K. (dále též "žalovaný") požadovala nejprve na výživném nerozvedené manželky částku 13 000,- Kč a částku 135 000,- Kč jako doplatek výživného za dobu od 1. 6. 2007 do 31. 8. 2009. Manželství účastníků řízení bylo rozvedeno ke dni 4. 2. 2010. Stěžovatelka, ačkoli je vedena v evidenci úřadu práce, není schopna pro svůj nepříznivý zdravotní stav trvale pracovat a žije z úspor a výživného poskytovaného jejím bývalým manželem, které jí zasílal nejprve ve výši 13 000,- Kč a později ve výši 14 000,- Kč měsíčně. Současně žalovaný platil některé platby související s užíváním nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, v níž do rozvodu oba bydleli, platil rovněž splátky a provoz jejich osobního vozu. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný svoji vyživovací povinnost ke stěžovatelce plnil, neboť její výše s ohledem k jeho majetkovým a výdělkovým možnostem odpovídala jím placené částce 13 000,- Kč měsíčně. Částku přesahující tuto výše shledal soud prvního stupně nedůvodnou.

Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl dále tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému i náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky o údajné protiústavnosti napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V projednávané věci obecné soudy rozhodovaly o žalobě stěžovatelky o výživném nerozvedené manželky za situace, v níž stěžovatelka od svého manžela každý měsíc počínaje měsícem září 2008 pobírala částku 13 000,- Kč jako výživné a od měsíce května 2009 až do rozvodu manželství účastníků částku 14 000,- Kč.

Oba obecné soudy rozhodovaly podle ustanovení § 91 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon o rodině") za použití kritérií uvedených v ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině. Při stanovení vyživovací povinnosti žalovaného ke stěžovatelce přihlédly jak k odůvodněným potřebám stěžovatelky, tak i možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům žalovaného. Soud při určení rozsahu vyživovací povinnosti s ohledem ke všem v průběhu řízení provedeným důkazům dospěl k závěru, že stěžovatelce již před podáním návrhu na určení vyživovací povinnosti poskytovaná částka 13 000,- Kč plně postačuje k úhradě všech jejích hmotných a kulturních potřeb, přičemž vzal v úvahu jak výdělkové možnosti žalovaného, tak i další platby, které v rozhodném období žalovaný hradil na náklady spojené s bydlením a s užíváním osobního vozidla stěžovatelkou.

Návrh podaný jedním z manželů, jímž se soudní cestou domáhá stanovení rozsahu vyživovací povinnosti druhým - povinným manželem, je důvodný tehdy, pokud tato vzájemná vyživovací povinnost není plněna jedním z manželů dobrovolně buď vůbec, nebo není plněna v dostatečném rozsahu.

V projednávané věci však výsledky skutkových zjištění prokázaly, že částky poskytované stěžovatelce žalovaným ještě před podáním žaloby zcela postačovaly k úhradě jejích oprávněných potřeb, neboť výše vyživovací povinnosti 13 000,- Kč se zcela kryje s rozsahem vyživovací povinnosti stanovené rozhodnutím soudu prvního stupně a potvrzené odvolacím soudem.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč opřel výrok o náhradě nákladů řízení o ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Zdůraznil zejména, že stěžovatelka nebyla v projednávané věci úspěšná a k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. neshledal podmínky.

K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o diskreční oprávnění obecného soudu, do něhož se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008

sp. zn. III. ÚS 77/08

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Dodržení zásad spravedlivého procesu, jehož údajného porušení se stěžovatelka v projednávané věci dovolává, ukládá soudu při použití či naopak neužití ustanovení § 150 o. s. ř. v konkrétní věci, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska považoval v předmětné věci za stěžejní. Soud tak přihlíží jak k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníka řízení, tak i k okolnostem dalším, které mají původ v chování účastníků řízení před zahájením řízení i v jeho průběhu, případně s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejí.

Důvody, proč nebylo aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř., oba obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily; v této souvislosti lze odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, na které Ústavní soud jako na úplné a odpovídající platné judikatuře odkazuje.

Závěry, uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003

sp. zn. I. ÚS 513/02

, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, se týkají skutkově a právně odlišné problematiky, než je ta, která byla předmětem projednávané ústavní stížnosti.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu