Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 3148/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.3148.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding fair trial rights in criminal proceedings.

Geschäftsnummer II.ÚS 3148/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings in a criminal case. The applicant argued that the courts violated his right to a fair trial by misinterpreting administrative notices as binding decisions for the purpose of a traffic offense. The court determined that the lower courts had thoroughly addressed these arguments without interpretive arbitrariness, fulfilling their role as the final instance of ordinary jurisdiction.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower courts have already exhaustively and reasonably addressed the applicant's arguments without exceeding the limits of independent judicial decision-making.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint clearly unfounded fair trial rights criminal proceedings interpretive arbitrariness ordinary jurisdiction judicial review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
čl. 90 Ústavy
Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku
6 T 205/2011 stěžovatele uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což jej odsoudil podle § 337 odst.
§ 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Tj 302/2010

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012 č. j. 6 Tdo 469/2012-16 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 9 To 439/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů. Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 6 T 205/2011 stěžovatele uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což jej odsoudil podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Dále mu nalézací soud podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.

Městský soud v Praze podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele napadeným usnesením a dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl shora citovaným usnesením.

Stěžovatel brojí proti výkladu ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku podanému obecnými soudy, přičemž opíraje se o zásadu, dle níž "stát může postupovat pouze striktně podle toho, co mu zákon stanoví", a o základní zásady činnosti správních orgánů upravené v § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tvrdí, že oznámení Magistrátu hl. m. Prahy o dosažení dvanácti bodů v bodovém ohodnocení nemá náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 67 až § 76 citovaného zákona. Z toho důvodu nemohla být naplněna ani skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení § 337 trestního zákoníku. Stěžovatel neakceptuje ani možnost námitek proti tomuto oznámení, neboť námitky nejsou odvoláním ve smyslu správního řádu.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces.

Vzhledem k argumentaci stěžovatele směřující do roviny právního posouzení věci Ústavní soud hodnotil, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li konstantním závěrům soudní praxe, jinými slovy, není-li výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů či pojmů. V tomto ohledu však Ústavní soud v projednávané věci žádné pochybení nezjistil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky uplatněné již v obhajobě, před soudem prvního stupně, v odvolání i v dovolání, s nimiž se již obecné soudy vyčerpávajícím způsobem, který nevykazuje znaky interpretační svévole, vypořádaly. Takovýmto přístupem staví Ústavní soud do pozice další opravné instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo zdůrazněno, v žádném případě nepřísluší.

V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud kromě jiného uvádí: "...nelze právní posouzení skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně považovat za vadné. Jestliže byl totiž v posuzované věci obviněný v důsledku převzetí ve výroku rozsudku specifikovaných rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy a Ministerstva dopravy seznámen s tím, že jím podané námitky a posléze i odvolání nebyly shledány důvodnými a původní rozhodnutí o dosažení 12 bodů jimi bylo potvrzeno a byl současně poučen i o právních důsledcích z těchto rozhodnutí pro něj vyplývajících, a přesto poté ve dnech 7. 4. 2011 a 26. 4. 2011 řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW X3, pak vědomě tato rozhodnutí a zákaz z nich pro něj plynoucí nerespektoval, čímž po stránce subjektivní i objektivní naplnil znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl pravomocně uznán vinným dovoláním napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. Tento právní závěr, obsažen již v napadených rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně, je totiž plně souladným s již citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu...".

Citované závěry považuje Ústavní soud za zcela logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Tpjn 302/2010 respektujícího mj. doktrínou obecně akceptované výkladové metody i chápání relevantních pojmů. Nelze jim tedy z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Přitom je nutno zdůraznit, že je to především právě Nejvyšší soud, jehož úkolem jako vrcholného orgánu obecného soudnictví je sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů).

Nezbývá tedy než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud je neshledal nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo vést k jeho zásahu. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 13. září 2012

Stanislav Balík

předseda senátu