Constitutional Court dismisses constitutional complaint against court costs ruling in small claims procedure. Stewardship fees applied per precedent; no constitutional violation found.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by GRATO, spol. s r. o., against a district court ruling on litigation costs. The district court awarded the plaintiff partial costs based on a specific precedent for small claims cases involving consumer contracts, rejecting the plaintiff's argument that full costs should be granted. The court held that the district court's application of the established precedent did not violate constitutional rights to fair trial or legal representation.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court rejects a constitutional complaint where the lower court applied a binding precedent regarding litigation costs in small claims proceedings without violating constitutional guarantees.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 3. září 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku o nákladech řízení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 182 EC 572/2010-34 ze dne 23. 5. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 182 EC 572/2010-34 ze dne 23. 5. 2012 vyhověl žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně Dopravního podniku, a. s., proti A. P. o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, a zavázal žalovaného uhradit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 2.230,- Kč. Pokud šlo o náklady právního zastoupení, okresní soud odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3923/2011
, dle nějž určil výši odměny za zastupování advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny; kromě toho okresní soud stěžovatelce přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč a náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč, což v souhrnu včetně DPH činilo již zmíněných 2.229,60 Kč. Okresní soud uvedl, že citovaný nález na projednávanou věc aplikoval z důvodu, že se jednalo o řízení, v němž nebylo s ohledem na výši požadovaného plnění přípustné odvolání, dále že šlo o tzv. formulářovou žalobu, že předmětem řízení byla pohledávka ze smluvního vztahu, kde byl jednou ze stran spotřebitel, a že u předmětné smlouvy byl spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si ji s jiným obsahem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 142 odst. 1 a § 137 občanského soudního řádu, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování; stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto legitimně očekávala, že jí bude přiznána plná náhrada nákladů řízení v souladu s právními předpisy. Stěžovatelka konstatovala, že pokud se řízení dostane do stadia, kdy je třeba vyhovět kvalifikované výzvě soudu nebo se v dané věci koná jednání, nelze již hovořit o tzv. formulářové žalobě. Právo na právní zastoupení je základním procesním oprávněním účastníka řízení, které je zakotveno jak v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahuje i na občanskoprávní spory. Úspěšný účastník řízení by tedy měl mít právo na náhradu nákladů, které na právní zastoupení vynaložil, a to již od počátku řízení, bez ohledu na jeho složitost, neboť v době zahájení řízení pochopitelně nelze jeho konkrétní průběh předvídat. Stěžovatelka podotkla, že vymáhají-li pohledávky přímo dopravní podniky, je jim právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně v plné výši přiznáváno, a to aniž by obecné soudy zkoumaly, zda v mezidobí nedošlo k postoupení těchto pohledávek. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že jí nelze upírat právo usilovat o návratnost investice, kterou zakoupením předmětných pohledávek učinila, a že by soudy neměly podporovat stav, kdy je u bagatelních záležitostí trpěno porušování práva bez citelnějších následků pro osoby, které se takového protiprávního jednání dopouštějí. Okresní soud v nyní projednávané věci dle názoru stěžovatelky nepřípustně zohlednil, že na jedné straně stojí právnická osoba jakožto ekonomicky silnější subjekt, a na straně druhé osoba fyzická. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1236/07
,
I. ÚS 257/05
,
I. ÚS 191/06
, stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 201/2008 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. K nálezu
sp. zn. I. ÚS 3923/11
stěžovatelka uvedla, že v nyní projednávané věci neshledává žádný důvod pro vyloučení aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Citovaný předpis není protiústavní, neboť by jej jinak jistě někdo u Ústavního soudu úspěšně napadl; rovněž postup zákonodárce při novelizaci svědčí o tom, že tento nemínil dosavadní rozhodování soudů dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. nijak zpochybnit. Stěžovatelka taktéž považovala za potřebné poukázat na nedostatečnou právní úpravu v oblasti opravných prostředků, jíž se Ústavní soud zabýval v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 29/11
, přičemž skutečnost, že proti výroku o nákladech řízení v tzv. bagatelních věcech není možné podat odvolání, označila za porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka tedy měla za to, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem výrok o nákladech řízení rozsudku okresního soudu č. j. 182 EC 572/2010-34 ze dne 23. 5. 2012 zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce téměř totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to např. v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2741/12
ze dne 23. 7. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k přiznání nákladů řízení toliko ve výši 2.230,- Kč je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci; okresní soud postupoval plně v intencích nálezu
sp. zn. I. ÚS 3923/11
ze dne 29. 3. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a nelze mu tedy v tomto ohledu nic vytknout.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu