Constitutional Court dismisses appeal claiming Article 8 rights violated by Czech court's interpretation of statute of limitations.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding a lower court's order to serve a prison sentence. The applicant argued that her time spent in Ireland should not count towards the statute of limitations under the Criminal Code, claiming this violated her right to personal freedom. The court rejected this claim, ruling that the lower court's interpretation of the relevant criminal code provisions was consistent with established legal doctrine and precedent.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 67 odst. 2 písm. b) trestního zákona; § 68 odst. 2 trestního zákona; Any period of the offender's stay abroad is excluded from the limitation period for the commencement of punishment execution, regardless of the reasons for the stay.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 28. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatelky V. D., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelka napadla postup Obvodního soudu pro Prahu 6, spočívající v tom, že soud navrhovatelku přípisem ze dne 16. dubna 2012 sp. zn. 37 Nt 434/1995 vyzval k nástupu trestu uloženého jí rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 1991 sp. zn. 1 T 103/1990 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. července 1991 sp. zn. 8 To 261/1991.
Navrhovatelka v této souvislosti připojila přípis Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. března 2011 sp. zn. 1 T 103/2011, v němž se chronologicky popisuje vývoj událostí spjatý s posuzováním promlčecí doby směřující k nastoupení výkonu trestu uloženého předmětnými rozhodnutími. Navrhovatelka úvahám v tomto přípise uvedeným vytýká, že její pobyt v Irské republice je kvalifikován z pohledu § 68 odst. 2 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) jakožto doba, která se nezapočítává do promlčecí doby výkonu trestu, protože trest nebylo možno vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině. Namítá, že se sice od července 2003 v Irské republice skutečně zdržovala, nicméně tato je členem Evropské unie, pročež nic nebránilo vydání Evropského zatýkacího rozkazu a tedy pozitivní činnosti soudu směřující k nástupu výkonu trestu.
Navrhovatelka se tímto přístupem soudu cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném právu na osobní svobodu, zakotveném v čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Domáhá se, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by bylo vysloveno, že postup, kdy byla přípisem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. dubna 2012 sp. zn. 37 Nt 434/1995 vyzvána k nástupu trestu jí uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 1991 sp. zn. 1 T 103/1990 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. července 1991 sp. zn. 8 To 261/1991, je porušením jejího ústavního práva na osobní svobodu, zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a aby Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 6 uložil, aby upustil od úkonů směřujících k realizaci uvedeného výkonu trestu.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle judikatury Nejvyššího soudu, jíž lze předložený výkladový problém připodobnit, stavení doby promlčení trestního stíhání podle § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákona způsobuje jakýkoli pobyt pachatele v cizině; "proto do promlčecí doby se nezapočítává každá doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo" (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 746/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 563 ve Svazku 24/2003; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008 sp. zn. 8 Tdo 1108/2008, usnesení ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. 8 Tdo 1044/2008 nebo usnesení ze dne 27. října 2009 sp. zn. 8 Tdo 865/2009). Uvedené dopadá i na výklad ustanovení § 68 odst. 2 trestního zákona, a to s ohledem na povahu a srovnatelnost zákonné dikce.
Ústavní soud za této situace uzavírá, že navrhovatelkou kritizovaná interpretace § 68 odst. 2 trestního zákona provedená obecným soudem není výrazem svévole, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 677/07
,
IV. ÚS 1181/07
), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
).
Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu