Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2510/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2510.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding interest rate calculation in contract dispute.

Geschäftsnummer II.ÚS 2510/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a contractor against lower court rulings on interest rates. The lower courts initially awarded 1% daily interest, which the Supreme Court later deemed excessive and invalid under good morals, ordering a recalculation based on average bank rates plus 1%. The Court held that this involved merely the interpretation and application of ordinary law, not a violation of constitutional rights, as the general courts had properly examined the facts and applied the law within their authority.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court lacks jurisdiction to re-examine ordinary law interpretations; a different legal opinion on the application of simple law does not constitute a violation of the right to court protection or a fair trial.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal interest rate calculation good morals principle ordinary law interpretation contract dispute judicial independence Supreme Court correction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 39 obč. zák.
V odůvodnění rozhodnutí ve shodě se závazným názorem Nejvyššího soudu uvedl, že sazba úroku z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení je v rozporu s dobrými mravy, tudíž v tomto rozsahu je smlouva o dílo ve smyslu ust § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem advokátní kanceláře v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2012 č. j. 7 Cmo 291/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2011 č. j. 12 Cm 232/94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Žalobce se u obecných soudů domáhal po stěžovatelce (v řízení u obecných soudů 1. žalovaná) a 2. žalovaném zaplacení částky 75 128 Kč, představující nezaplacenou cenu díla, provedeného na základě smlouvy ze dne 23. 8. 1993. Ve věci bylo několikrát rozhodováno. Vrchní soud v Olomouci posléze rozsudkem ze dne 21. 10. 2008 č.j.7 Cmo 533/2007-338 potvrdil jako věcně správný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007 č.j. 12 Cm 232/94-285 (ve znění opravného usnesení ze dne 30.7.2007 č.j. 12 Cm 232/94-323), kterým byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 75 128 Kč s úrokem z prodlení 1% denně od 8. 11. 1993 do zaplacení a náklady řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2010 č.j. 23 Cdo 4059/2009-390 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2008 v části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007 ohledně uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1% úrok z prodlení denně a výrok II. o náhradě nákladů řízení zrušil; ve stejném rozsahu zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.

V následně vedeném řízení Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozhodnutím uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 18% úrok z prodlení z částky 75 128 Kč ode dne 8. 11. 1993 do zaplacení; žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 347 % z částky 75 128 Kč zamítl; žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 38 267 Kč a 2. žalovanému ve výši 34 407 Kč. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky prvostupňové rozhodnutí rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl, že žalobce a stěžovatelka nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí ve shodě se závazným názorem Nejvyššího soudu uvedl, že sazba úroku z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení je v rozporu s dobrými mravy, tudíž v tomto rozsahu je smlouva o dílo ve smyslu ust § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem. Žalobci proto náleží úrok z prodlení ve výši 18 %, který představuje průměr úrokových sazeb, jež v rozhodném období poskytovaly peněžní ústavy, zvýšený o 1 %. K dalším odvolacím argumentům stěžovatelky, že není ve věci pasivně legitimována a žalobce neunesl břemeno důkazní ohledně tvrzení o zhotovení díla pro žalované zhotovil, odvolací soud uvedl, že již nemohou být předmětem přezkumu, neboť jeho rozsudek ze dne 21. 10. 2008 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007 byly dovolacím soudem zrušeny pouze v části týkající se příslušenství pohledávky; ohledně jistiny bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto, tudíž v tomto rozsahu nabyla obě rozhodnutí právní moci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že žalobce se domáhá uhrazení žalované částky dle názoru Vrchního soudu v Olomouci, vyjádřeného v odůvodnění rozsudku ze dne 9. 6. 2009 č. j. 8 Cmo 429/2008, na základě neplatné smlouvy o dílo, aniž by dle názoru stěžovatelky bylo prokázáno splnění díla řádně a včas. Stěžovatelka namítá, že není v tomto řízení pasivně legitimována, neboť neuzavírala s právním předchůdcem žalobce žádnou smlouvu. Vznesla procesní obranu proti pohledávce, jež je předmětem výše uvedených řízení, a až následně byl tento její nárok vyčleněn k samostatnému řízení. S ohledem na tuto skutečnost se soud měl zabývat její pohledávkou vůči panu G., a to v rámci procesní obrany stěžovatelky v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod čj. 12 Cm 232/94. Odvolací soud měl také vzít v úvahu námitku započtení vznesenou druhým žalovaným.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost vedená u Ústavního soudu pod

sp. zn. I. ÚS 1328/10

(směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2008 č.j.7 Cmo 533/2007-338, Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2007 č.j. 12 Cm 232/94-285, ve znění opravného usnesení ze dne 30.7.2007 č.j. 12 Cm 232/94-323 a Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2010 č.j.23 Cdo 4059/2009-390), byla odmítnuta jako nepřípustná, zabýval se Ústavní soud argumentací ústavní stížnosti i v kontextu uvedených rozhodnutí, přestože nebyla nyní projednávanou ústavní stížností výslovně napadena.

Ústavní soud předesílá, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené plně platí i pro projednávanou věc.

Z obsahu napadených rozhodnutí i rozhodnutí připojených ve spise vedeném u Ústavního soudu pod

sp. zn. I. ÚS 1328/10

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky, v podstatě shodnými s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti (včetně námitek ohledně nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky, tvrzeními, dle nichž dílo nebylo splněno řádně a včas a započtení) zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Dle obecných soudů v řízení vyšlo na základě provedeného dokazování najevo, že žalobce v postavení zhotovitele dílo provedl, a objednatel je proto povinen za jeho provedení zaplatit dohodnutou cenu. Za této situace skutečnost, že po právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2008 soud v jiném řízení (řešícím žalobu na náhradu škody, která měla být stěžovatelce a 2. žalovanému způsobena dodáním vadného díla) vedle nedostatku řádného uplatnění vad díla konstatoval i neplatnost smlouvy o dílo ze dne 23. 8. 1993, nemůže způsobit neústavnost ústavní stížností napadených rozhodnutí (stěžovatelka ani v tomto odlišném řízení neprokázala, že by dílo nebylo splněno řádně). Zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněné závěry obecných soudů není Ústavní soud oprávněn, jak bylo uvedeno, z pohledu jednoduchého práva znovu přezkoumávat. Původní rozhodnuti krajského a vrchního soudu, které v rozporu s hmotným právem přiznaly žalobci úrok ve výši 1 % z dlužné částky denně, pak bylo napraveno kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Novému výpočtu úroku z prodlení, jenž byl použit v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Stěžovatelka měla možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2012

Stanislav Balík

předseda senátu