Constitutional Court dismisses appeal on bail grounds, ruling lower court adequately justified continued detention reasons.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by R. V. against the Supreme Court's refusal to accept a monetary bail offer. The appellant argued that the lower court failed to independently justify the continued detention reasons, merely citing previous decisions, and that his foreign property ties were irrelevant to flight risk. The court found the lower court's reasoning sufficient, noting the change in the first-instance court's stance on pre-tr detention reasons was properly explained by the new facts and the defendant's organized crime history.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 100 odst. 1 t. ř.; § 43 odst. 2 písm. a) Ústavního zákona: The Constitutional Court may dismiss a complaint as obviously unfounded if the lower court's decision is adequately reasoned and does not violate fundamental rights, even when relying on prior judicial findings regarding detention grounds.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 26/2012-12443 ze dne 18. dubna 2012, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 2) R. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. července 2012, doplněnou podáním ze dne 12. července 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo z podnětu stížnosti státního zástupce zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 7/2011-12237 ze dne 9. března 2012 a nově bylo rozhodnuto tak, že nebyla přijata nabídka peněžité záruky. Domnívá se, že jím bylo zasaženo do jeho základního práva garantovaného v čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 5 resp. čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené usnesení není dostatečným způsobem odůvodněno. S odvoláním na nález
sp. zn. III. ÚS 75/2000
(správně nález
sp. zn. III. ÚS 715/2000
, N 68/22 SbNU 99) argumentuje, že existencí důvodů vazby se soud musí zabývat v každé fázi trestního řízení, ve které o vazbě a jejím trvání rozhoduje, a nelze pouze odkázat na dřívější rozhodnutí a na rozhodnutí soudu nižšího stupně. Stížnostní soud se proto dle názoru stěžovatele dostatečným způsobem nezabýval otázkou, zda v době jeho rozhodování stále trvá předstižný, resp. útěkový důvod vazby, když pouze odkázal na předchozí rozhodnutí ze dne 18. dubna 2012 (správně 27. února 2012).
3. Poukaz na majetkové vazby v cizině je neakceptovatelný, protože mít majetkové vazby v cizině a v této souvislosti realizovat cesty do ciziny, nemůže být důvodem k podezření, že budou tyto skutečnosti zneužity, a že tyto pravidelné cesty do zahraničí vytvářejí podmínku trvalého pobytu v zahraničí. Takový pobyt by přitom bylo možné realizovat jen v zemi, s níž Česká republika nemá žádnou mezinárodní smlouvu, umožňující vydání obviněného anebo je reálná možnost pobyt obviněného utajit do té míry, aby nebyl zjištěn a vydán. Proto jsou spekulace o útěkových možnostech zcela nepodložené. Ve spise není doložen jediný důkaz, který by svědčil ke skutečnosti, že se stěžovatel připravoval na odcestování či vycestování, že se pokusil o útěk či nějak se vyhnul zadržení policejními orgány. S odvoláním na nález
sp. zn. II. ÚS 347/96
(N 155/9 SbNU 349) má za to, že skutečnost, že má z důvodu svého pracovního zařazení v Atletickém klubu Kroměříž vazby k zahraničí, vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkové podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna. V trestní věci stěžovatele přitom proběhlo opakovaně hlavní líčení a stížnostní soud vůbec nevzal v úvahu postoj stěžovatele k trestnímu řízení. K tomu dodává, že pokud by byl stěžovatel z vazby propuštěn a poté by se skrýval anebo uprchl do ciziny, jsou instituty trestního řízení, které umožňují i za této procesní situace dokončit seznamování s vyšetřovacím spisem nebo celé trestní řízení a jsou rovněž účinné prostředky pro pátrání po pobytu osob, které se ukrývají před trestním stíháním pobytem v cizině, a to zejména v zemích Evropské unie. K úplnému zmaření účelu trestního řízení by tak podle jeho názoru přímo nedošlo, ani by se další průběh trestního řízení neztížil a ani neprodloužil.
4. Dále stěžovatel namítá, že napadené usnesení vydal místně nepříslušný soud a byl mu tak odňat zákonný soudce. Poukazuje na to, že dle obžaloby měl stěžovatel a další obžalovaní v rámci prováděných obchodů s minerálními oleji, motorovou naftou a automobilovým benzínem, se kterými obchodovali v řetězci obchodně a personálně provázaných obchodních společností, krátit daňové povinnosti prostřednictvím daňového subjektu PetroJet s. r. o., se sídlem v Praze. Konkrétně stěžovatel s další osobou podal za tuto obchodní společnost na Finančním úřadě pro Prahu 5 přiznání k dani z přidané hodnoty a nechali do účetnictví zaúčtovat simulované obchodní transakce. Tedy v řetězci simulovaných právních úkonů, obchodních a finančních transakcí na začátku i konci byla společnost PetroJet, jejímž příslušným správcem daně byl Finanční úřad pro Prahu 5. Ke spáchání trestného činu, který je stěžovateli a dalším obžalovaným kladen za vinu, proto nedošlo v obvodu Vrchního soudu v Olomouci.
5. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadeným rozhodnutím aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.
6. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá charakter kontradiktorního řízení.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov.
sp. zn. III. ÚS 188/99
, N 156/16 SbNU 157;
sp. zn. I. ÚS 470/05
, N 104/41 SbNU 315; aj.).
8. Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se použitelnosti a významu jeho zahraničních vazeb, tak ta se zcela evidentně míjí s ní posuzovaným rozhodnutím stran existence útěkového důvodu vazby. V posuzovaném případě totiž soud prvního stupně tento vazební důvod shledal toliko v existenci reálné hrozby uložení velmi vysokého trestu odnětí svobody, což s ohledem na kritéria nastavená v nálezu
sp. zn. III. ÚS 566/03
(N 48/33 SbNU 3) podrobně rozvedl. Soud druhého stupně se s tímto závěrem soudu prvního stupně toliko ztotožnil. V každém případě závěr o existenci tohoto důvodu vazby nebyl v daném řízení nikým napaden a i proto je ústavní stížnost stran tohoto vazebního důvodu nepřípustná a v souvislosti s tím, je námitka stran existence předstižného důvodu již jen proto zjevně neopodstatněná.
9. Mimoto z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že byl obecný soud na základě stížnosti státního zástupce konfrontován se skutečností, že soud prvního stupně v rozmezí deseti dnů změnil názor na existenci předstižného důvodu vazby u stěžovatele. Soud prvního stupně v usnesení ze dne 27. února 2012 tento vazební důvod shledal, avšak v usnesení ze dne 9. března 2012 (předcházející nyní napadenému rozhodnutí) shledán nebyl. Naposledy konkrétně dospěl k závěru, že není možno dovodit obavu z pokračování či opakování trestné činnosti s ohledem na (blíže neupřesněné) "změny" týkající se daňových skladů, dále s ohledem na (opět blíže neupřesněné) argumenty stěžovatele a jeho dosavadní bezúhonnost. Současně ovšem soud prvního stupně tento svůj závěr poněkud zrelativizoval, když výslovně shledal přípustnost nabídnuté peněžité záruky i pro případ odlišného stanoviska nadřízeného soudu v otázce tohoto vazebního důvodu. Soud druhého stupně k tomu konstatoval, že zánik tohoto vazebního důvodu soud prvního stupně prakticky nijak nezdůvodnil v situaci, kdy existenci tohoto vazebního důvodu ve svém předchozím rozhodnutí pečlivě, podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Soud druhého stupně poukázal na umístění tohoto odůvodnění v předmětném rozhodnutí a citoval je. Následně pak soud druhého stupně konstatoval, že předstižný vazební důvod u stěžovatele trvá a zdůraznil v té souvislosti délku páchání vytýkané činnosti, její organizovanost, promyšlenost (velmi sofistikovaným způsobem při vzájemné kooperaci více osob) a motivaci velmi vysokého majetkového prospěchu. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem v tom, že obecný soud toliko odkázal na předchozí rozhodnutí. Naopak lze dospět k závěru, že se obecný soud zdůvodněním existence tohoto vazebního důvodu zabýval ve vztahu k ústavněprávním požadavkům dostatečně.
10. Pokud jde o námitku místní nepříslušnosti soudu je třeba s ohledem na její základ vyjít z toho, že podle stěžovatele je místně nepříslušným nejen soud druhého stupně, ale i soud prvního stupně. Tato skutečnost však stěžovateli evidentně nebránila v tom, aby u (místně nepříslušného) soudu prvního stupně navrhl své propuštění z vazby na svobodu, aniž by tuto námitku uplatnil. Především ovšem stěžovatel sám datuje obžalobu dnem 6. října 2011, aniž by se byť jen zmínil o tom, zda a s jakým výsledkem po podání obžaloby uplatnil námitku místní nepříslušnosti. Přitom právě na místo, kde byla podána obžaloba, je navázána místní příslušnost soudu, který rozhoduje o vazbě uvalené v daném trestním řízení (srov. § 73b odst. 2 ve spojení s § 71 odst. 5 a násl. trestního řádu). S ohledem na to vše lze tuto námitku odmítnout především jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy a stejně jako předchozí námitky i jako zjevně neopodstatněnou.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu