Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1788/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1788.12.2 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming judicial inactivity violated fair trial rights under transitional civil procedure rules.

Geschäftsnummer II.ÚS 1788/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a lower court's dismissal of a claim for damages against the state and an individual. The applicant argued that the court's three-year inactivity and subsequent application of new transitional civil procedure rules violated his right to a fair trial. The court held that it lacks supervisory power over ordinary courts and found no constitutional violation since the applicant failed to utilize statutory remedies against the delay.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may not intervene in ordinary court proceedings unless a fundamental right is violated, and inaction must be challenged through available statutory remedies before an appeal is admissible.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint judicial inactivity transitional provisions fair trial rights ordinary court supervision statutory remedies bagatelní spory

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu
Novelou došlo ke změně § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud za situace, kdy stěžovatel nevyužil prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů dává, nemůže učinit žádné opatření, neboť mu v tom brání ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
čl. 90 Ústavy České republiky
Konkrétně namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., právně zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem, se sídlem Hlavní 40, 624 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012, č. j. 44 Co 400/2011-124, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, č. j. 18 C 239/2006-100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv. Konkrétně namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti České republice -Ministerstvu spravedlnosti a proti Mgr. D. O. náhrady škody ve výši 4.940 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu. Žaloba byla Městským soudem v Brně zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem. V tomto rozsudku se dostalo stěžovateli poučení, že proti němu není přípustné odvolání. Stěžovatel přesto proti rozsudku odvolání podal a tvrdil, že poučení, kterého se mu dostalo, není správné a odvolání přípustné je. Šlo v podstatě o výklad přechodných ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Novelou došlo ke změně § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), který pro spory o zaplacení peněžitého plnění stanoví finanční limit, do kterého není proti rozhodnutí soudu prvního stupně přípustné odvolání. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 28. 8. 2006, tedy ještě v době, kdy platila původní právní úprava, podle níž byl stanoven limit pro tzv. bagatelní spory částkou 2.000 Kč. Z této skutečnosti stěžovatel dovozoval, že tato úprava platí pro celé řízení. Odvolací soud usnesením ze dne 30. 1. 2012, č. j. 44 Co 400/2011-124, odvolání odmítl a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, proč, pokud jde o otázku přípustnosti odvolání, byla na danou věc správně použita nová právní úprava.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se stanoviskem odvolacího soudu a napadá i postup soudu prvního stupně, který mu, podle jeho názoru poskytl nesprávné poučení o možnosti podat odvolání. Poukázal na to, že žaloba byla u soudu podána dne 28. 8. 2006 a první úkon soudu byl v této věci učiněn až dne 29. 10. 2009. Soud byl tedy ve věci nečinný více jak tři roky a právě tato nečinnost vedla k tomu, že věc byla posuzována s ohledem na přechodná ustanovení k novele o. s. ř., provedená zákonem č. 7/2009 Sb. již podle nové úpravy, protože první úkon ze strany soudu byl v této věci učiněn až po účinnosti uvedené novely. Zdůraznil, že v této nečinnosti spatřuje porušení ustanovení § 2 o. s. ř., a v důsledku toho došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv v rozsahu, jak je uvedeno shora.

Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je pak třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se s námitkami stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti, vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud nemá nic, co by nad rámec tohoto výkladu uvedl, a proto na něj plně odkazuje. Na druhé straně lze souhlasit se stěžovatelem, že více jak tříletá nečinnost soudu prvního stupně je z jeho strany závažným pochybením. Stěžovatel k tomu uvedl, že žádnými svými procesními kroky nečinnost soudu nezavinil. Současně ale neuvedl, že by využil zákonem dané prostředky na obranu proti nečinnosti soudu v době, kdy nečinnost trvala. Ústavní soud za situace, kdy stěžovatel nevyužil prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů dává, nemůže učinit žádné opatření, neboť mu v tom brání ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu