III.ÚS 2399/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem v Jihlavě, Telečská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012 č. j. 30 Cdo 2091/2011-156, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2010 č. j. 1 Co 16/2010-56, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2009 č. j. 24 C 20/2009-44, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. října 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2009 č. j. 24 C 20/2009-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jejich vydáním bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na obnovu řízení, kterou se domáhal změny usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31, vydaného v řízení na ochranu osobnosti, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 č. j. 24 C 20/2009-20 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce soudem. Spolu s žalobou na obnovu řízení stěžovatel požádal, pro účely řízení o ní, o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 12. 2009 č. j. 24 C 20/2009-44 žalobu stěžovatele na povolení obnovy řízení a jeho návrh, aby mu bylo pro účely řízení o žalobě na obnovu řízení přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce, zamítl.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 3. 2010 č. j. 1 Co 16/2010-56 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě na obnovu řízení, vedeného pod sp. zn. 1 C 139/2009, nelze vyhovět, když usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce soudem, je usnesením procesním, jímž se upravuje vedení řízení. Nejde tedy o rozhodnutí podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zcela správně žalobu stěžovatele na obnovu řízení, spolu s žádostí od osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, pro zjevnou bezúspěšnost zamítl.

Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 2091/2011-156 odmítl jako nepřípustné.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že v původním řízení o ochranu osobnosti nebyl osvobozen od soudních poplatků a nebyl mu ustanoven zástupce z řad advokátů. Přestože argumentuje porušením svého práva na spravedlivý proces, obsahem ústavní stížnosti je jen jeho polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů všech stupňů. Svou polemiku ovšem stěžovatel neopírá o žádné ústavněprávní argumenty, pro které by napadená rozhodnutí měla být vydána v rozporu s čl. 39 Listiny.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Pokud stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o jeho žalobě na obnovu řízení, Ústavní soud konstatuje, že závěru obecných soudů o tom, že v případě stěžovatele se jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. V souladu s ustanovením § 228 odst. 1 OSŘ žalobou na obnovu řízení může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Stěžovatel se však domáhal obnovy proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce soudem. Tato rozhodnutí představují procesní usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení. Nejde tedy o rozhodnutí podle ust. § 228 odst. 1 OSŘ. Na základě uvedeného obecné soudy zcela opodstatněně a v souladu s ustanovením OSŘ žalobu na povolení obnovy řízení a návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků zamítly.

Nejvyšší soud pak opodstatněně odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že napadené usnesení nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 OSŘ. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že přípustnost stěžovatelova dovolání posoudil v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry jasně a srozumitelně vyložil. Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska ústavněprávního nelze dovolacímu soudu nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené nedošlo ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, o čemž svědčí i skutečnost, že věc prošla řízením před obecnými soudy všech stupňů. Závěry soudů, ve věci rozhodujících, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud v nich neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Krajského soudu v Brně, vydaným v původním řízení o ochranu osobnosti, o návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Krajského soudu v Brně, vydaným v původním řízení o ochranu osobnosti, lhůtu pro podání ústavní stížnosti nutno odvíjet od doručení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 č. j. 24 C 20/2009-20. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 26. 10. 2009, jak vyplývá z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti (příloha D k ústavní stížnosti). Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 č. j. 24 C 20/2009-20 podaná zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 2091/2011-156, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2010 č. j. 1 Co 16/2010-56 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2009 č. j. 24 C 20/2009-44, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2009 č. j. 1 Co 139/2009-31 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009 č. j. 24 C 20/2009-20 ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu