Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1318/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.1318.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint on insufficient reasoning and accessory nature of amendment request.

Geschäftsnummer III.ÚS 1318/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint and the associated request to annul specific criminal law provisions. The applicant argued that police authorities violated his rights by failing to provide adequate reasoning in their decisions and by using vague statutory language. The court ruled that such deficiencies could be addressed during the ongoing preparatory proceedings without harming the defense, rendering the complaint clearly unfounded. Consequently, the dependent request to annul the law was also dismissed as inadmissible.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. b): A constitutional complaint is inadmissible if clearly unfounded, and any associated request to annul a law must be rejected as accessory to the main claim.

Schlagwörter

KI-generiert
insufficient reasoning accessory request clearly unfounded preparatory proceedings constitutional complaint criminal law amendment procedural fairness

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 86/1950 Coll., on the Criminal Code
Law No. 63/1956 Coll.
Law No. 40/2009 Coll.
Law No. 327/1999 Coll.
Law No. 140/1961 Coll., on the Criminal Code
Law No. 198/1993 Coll.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Pl. ÚS 5/96
Constitutional Court rejects claim that military judges' pension suspension violates equality principles.
Pl. ÚS 33/01
Constitutional Court strikes down retroactive tax law provision violating taxpayer's legitimate reliance interest.
Pl. ÚS 7/03
Constitutional Court rejects senators' request to annul employer liability insurance rate changes as constitutional.
I. ÚS 504/10
Constitutional Court dismisses VAT taxpayer's claim that retroactive repeal of derogatory laws violates fair trial rights.
I. ÚS 1927/09
Constitutional Court dismisses VAT refund claim, ruling Parliament failed to fix unconstitutional derogation after prior ruling.
Pl. ÚS 25/2000
Constitutional Court dismisses amendment bill due to fatal formal defect in petition targeting wrong law.
Pl. ÚS 3/10
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu ČR zastoupených JUDr.
Pl. ÚS 33/08
Constitutional Court dismisses judge's constitutional complaint due to irreparable formal defect in petition targeting wrong law.
Pl. ÚS 16/11
Constitutional Court rejects request to remove judicial salary reduction clauses due to lack of individual claim basis.
Pl. ÚS 33/11
Constitutional Court strikes down salary caps for judges as violating equality and judicial independence guarantees.
Pl. ÚS 33/97
Constitutional Court rejects President's veto claim, ruling 15-day limit counts all calendar days continuously.
Pl. ÚS 5/02
Constitutional Court invalidates law for violating legislative procedure due to parliamentary vote revocation.
Pl. ÚS 13/05
Constitutional Court annuls conflict-of-interest law due to defective legislative procedure regarding Article 40. The Court ruled that the law was invalid because the Senate failed to deliberate within the constitutional 30-day limit, preventing a valid presidential return. The decision clarifies that laws requiring bicameral consent cannot rely on the 'deemed passed' rule if one chamber misses the deadline. The Court emphasized the need for legal certainty and immediate effect of the annulment to prevent unconstitutional application. This case establishes strict procedural requirements for laws affecting electoral systems under Article 40 of the Constitution.
Pl. ÚS 77/06
Constitutional Court invalidates bank law amendments for violating legislative procedure and presidential signature requirements.
Pl. ÚS 19/93
Constitutional Court rejects constitutional complaint against law on communist regime illegality and opposition. The court dismissed the request to repeal the law. The court found the law constitutional and within legislative competence. The court rejected arguments regarding judicial independence and legislative limits. The court upheld the law's validity despite broad delegation powers. The court emphasized parliamentary oversight of executive regulations. The court concluded the law did not violate constitutional provisions. The court affirmed the law's compliance with international treaties. The court denied the request to invalidate the entire statute. The court maintained the law's legal basis and purpose.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 30. 3. 2012 č. j. 1 ZT 101/2012-14, a usnesení Policie České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 7. 3. 2012 č. j.: ÚDV-19/TČ-2010-009011, spojené s návrhem na zrušení zákona č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesením označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení výše konkretizovaného zákona, resp. jeho ustanovení.

K porušení stěžovatelových práv mělo dojít především tím, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení trestního řádu, jež upravují náležitosti odůvodnění vydaných rozhodnutí (§ 134 odst. 2 a § 160 odst. 1 tr. řádu). Policejnímu orgánu stěžovatel vytýká, že dovodil jeho účastenství ve formě pomoci, avšak nekonkretizoval patřičně hlavní pachatele, skutky, jichž se měly dopustit, ani pravomoci, které měly vykonávat způsobem odporujícím zákonu či jinému právnímu předpisu. Tvrdí, že "komise pro úpravu poměrů rodin kulaků" při ONV Doksy neexistovala, jeho podpisy na listinách, které mají souviset s její činností, byly podvrženy, a dovozuje, že ani "nebylo prokázáno" jeho "seznámení" se Směrnicí ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlností ze dne 22. 10. 1951. Stěžovatel posléze poukazuje na to, že dikce § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku je "naprosto nekonkrétní, a natolik gumová, aby vyhovovala jakémukoli jednání, které je v současné době považováno za trestné a bylo spáchané v období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989", a polemizuje i s úpravou obsaženou v § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zákoně č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a v ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku; dovozuje, že "i kdyby stíhané jednání bylo trestné", došlo k jeho promlčení, přičemž pozdějším zákonem nemůže být "jakkoliv obnovena jeho trestnost".

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo shora specifikovaným usnesením policejního orgánu podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání jako účastníka zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve spojení s § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku; rovněž napadeným usnesením státního zástupce byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) stěžovatelova stížnost zamítnuta.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 134 odst. 2, § 158 a § 160 odst. 1 a tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy

sp. zn. I. ÚS 46/96

a

sp. zn. IV. ÚS 582/99

), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 316/99

,

I. ÚS 486/01

,

IV. ÚS 213/03

,

IV. ÚS 262/03

a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 674/05

).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 511/02

); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov.

sp. zn. III. ÚS 539/98

).

Z napadeného usnesení policejního orgánu se především podává vymezení účastenství stěžovatele podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zvláštního postavení pachatele coby subjektu trestného činu podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) tr. zákoníku, resp. který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutku, jak jej stěžovatel požaduje. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů".

Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce okresního státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že namítané nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§ 134 odst. 2, § 160 odst. 1 tr. řádu); státní zástupce se vyjádřil ku stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. např.

sp. zn. II. ÚS 258/02

).

Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Aniž to stěžovatel v ústavní stížnosti jakkoliv namítal, orgány činné v trestním řízení nepochybně v dalším postupu nepominou věnovat bližší pozornost podřazení stíhaného skutku ohlášené kvalifikaci ve smyslu "podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) zákona č. 86/1950 Sb. ve znění zákona č. 63/1956 Sb.", neboť takový úsudek podrobněji zatím odůvodněn není (jmenovitě co do - jinak zde specificky významné - okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby), a totéž platí o úvaze, že použití trestního zákoníku [§ 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb.] je pro stěžovatele příznivější, pakliže se - dosud - toliko naznačuje, že je nesena pouhým srovnáním trestních sazeb, nehledě na to, že zůstala pominuta možnost, že by stěžovateli byly "příznivější" i další trestní normy, jež trestnímu zákoníku předcházely.

Tyto nedostatky (odůvodnění) jsou v dalším průběhu přípravného řízení buď odstranitelné, bez toho, že by došlo ke ztížení možností stěžovatelovy obhajoby, anebo - samotnými orgány činnými v přípravném řízení - zohlednitelné jinak. Byl-li by posléze stěžovatel obžalován, je mu k případnému zpochybnění trestního obvinění k dispozici celé další trestní řízení, včetně eventuálních opravných prostředků v režimu obecného soudnictví.

Je-li ústavní stížnost - ve smyslu výše vyloženém - zjevně neopodstatněná, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem na zrušení zákona č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku; ten musel být, coby návrh závislý (akcesorický), odmítnut rovněž, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Již jen k doplnění a nad rozhodný rámec se sluší zaznamenat - ve vztahu k návrhu na zrušení zákona č. 327/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů - že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zaujal právní názor, dle něhož novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu (nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 5/96

,

Pl. ÚS 33/01

,

Pl. ÚS 7/03

,

I. ÚS 504/10

,

I. ÚS 1927/09

, usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 25/2000

,

Pl. ÚS 3/10

,

Pl. ÚS 33/08

,

Pl. ÚS 16/11

a

Pl. ÚS 33/11

); posuzování novely právního předpisu připustil v případě, je-li namítána její protiústavnost z důvodu neexistence normotvorné kompetence nebo pro nedodržení ústavně předepsaného způsobu jejího přijetí a vydání (srov. např. nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 33/97

,

Pl. ÚS 5/02

,

Pl. ÚS 7/03

,

Pl. ÚS 13/05

a

Pl. ÚS 77/06

). Jelikož tyto závěry plně dopadají i na posuzovanou věc, odvíjí se od nich i další důvod, pro který je třeba tento návrh odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Ustanovení § 35 písm. c) tr. zákoníku prozatím předmětem ústavněprávního přezkumu nebylo, se zřetelem k nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 19/93

ze dne 21. 12. 1993, 14/1994, N 1/1 SbNU 1, jakož i rozhodnutím ve věci prokurátorky B. - P., konkrétně usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1075/09

ze dne 16. 7. 2009 a následného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 6. 2011 ve věci Polednová v. Česká republika, stížnost č. 2615/10, lze nicméně důvodně očekávat jeho udržitelnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu