Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 2674/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.2674.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding costs allocation in mass litigation.

Geschäftsnummer III.ÚS 2674/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by GRATO spol. s r. o. against a district court ruling on litigation costs. The plaintiff argued that the court's refusal to award costs was arbitrary and violated her right to legal aid, despite being the successful party in a mass debt collection case. The court rejected these claims, citing previous decisions that established similar complaints regarding cost allocation in standardized litigation are obviously unfounded and do not constitute a violation of fundamental rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; If a constitutional complaint relies on claims already adjudicated by the Constitutional Court as obviously unfounded, the new complaint is also obviously unfounded.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint litigation costs mass litigation obviously unfounded legal aid rights arbitrary decision Czech Constitutional Court

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., IČ 41033281, se sídlem Mariánské Lázně, Palackého 796/57a, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. května 2012 č. j. 162 EC 809/2010-31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci, a to ve výroku (II), jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zavázal žalovaného J. B. zaplatit stěžovatelce 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s. na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatelka nabyla postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 300 Kč.

K nákladovému výroku soud uvedl, že na straně procesně úspěšného účastníka nejde - vyjma zaplaceného soudního poplatku - o účelně vynaložené náklady řízení, a tudíž mu nelze jejich náhradu přiznat. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku spolu s dalšími pohledávkami na zaplacení jízdného a přirážky k němu postoupením, u Okresního soudu v Ostravě uplatnila již přes 8 000 žalob, každou dílčí pohledávku - zastoupena advokátem - žaluje samostatně a požaduje "plnou" náhradu nákladů řízení. Jedná však o věc typově velmi jednoduchou, a to jak po skutkové, tak právní stránce, řízení má standardní, pro žalobkyni nezatěžující průběh, přičemž předmětem jejího podnikání je hromadné nabývání a vymáhání pohledávek, takže jde o její běžnou agendu, kde je třeba předpokládat dostatečné vlastní materiální a personální vybavení k uplatňování práv. Navíc žalobkyně mohla žalovat své pohledávky proti žalovanému společně, což se nestalo, přičemž v jiných řízeních jí již byla náhrada nákladů přiznána.

V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle oponuje závěrům soudu, který jí jako procesně úspěšnému účastníkovi řízení nepřiznal náhradu jejích nákladů. Namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil a nepostupoval ani dle svého "diskrečního oprávnění ve smyslu § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř."; v této souvislosti též tvrdí, že "nepřiznání žalobci jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem" je v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces a právní pomoc. Postup soudu proto považuje za svévolný, v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti a vybočující z mezí ústavnosti.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinými ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, o kterých Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl, konkrétně pak např. usnesením

sp. zn. I. ÚS 2432/11

ze dne 6. 3. 2012.

To je významné potud, že v uvedeném usnesení vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, a proto postačí na ně jen odkázat.

Lze je shrnout tak, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolné" či excesivní, jestliže obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou akceptovatelné.

Je přiléhavé též připomenout, že v připodobitelných věcech ústavních stížností stěžovatelky Bazcom, a. s., vycházejících z řízení, ve kterých obecný soud náklady advokátního zastoupení nepřiznal (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2777/11

ze dne 27. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Na řečeném nemění ničeho ani odůvodnění nálezu

sp. zn. I. ÚS 3923/11

ze dne 29. 3. 2012, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, neboť v něm Ústavní soud nabídl obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob", jež bude pokládat též za ústavně konformní.

Ke stěžovatelčině námitce, že soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na právní pomoc před soudem, postačí poznamenat, že hodnocení účelnosti vynaložených nákladů k naplnění podmínky podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, o což v dané věci jde, je věcí jinou.

Lze proto uzavřít, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo a že její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu