Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2398/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2398.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal for non-exhaustion of remedies and lack of lawyer representation.

Geschäftsnummer II.ÚS 2398/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by L. S. and V. S. against a Supreme Court decision that remanded a case for retrial. The applicants argued for procedural violations, but the Court found the complaint inadmissible because the lower court proceedings were still ongoing and had not reached a final conclusion. Furthermore, the Court noted the complaint was initially submitted without a lawyer, though a later submission by counsel did not cure the fundamental defect of non-exhaustion of remedies.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law, as the principle of subsidiarity requires such complaints to be a last resort after all ordinary appellate processes are fully concluded.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies constitutional complaint admissibility principle of subsidiarity procedural remedies finality of proceedings lawyer representation requirement non-exhaustion defect

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl o návrhu L. S., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem 1. máje 535/50, Liberec a V. S., bytem tamtéž, právně nezastoupeného, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 11 Cmo 367/2010-517 ze dne 15. 3. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 32 Cm 206/1999-368 ze dne 25. 8. 2010 a návrhu na vrácení věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelé se podáním ze dne 20. 6. 2012, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, obrátili na Ústavní soud. Jejich podání nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a nebylo zpracováno advokátem.

Přípisem ze dne 27. 6. 2012 stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu, neboť jí byl Českou advokátní komorou určen k zastupování před Ústavním soudem advokát. Dne 16. 7. 2012 obdržel Ústavní soud podání, označené jako doplnění ústavní stížnosti, zpracované advokátem stěžovatelky. V ústavní stížnosti advokát odkazuje na podání stěžovatelky a ze strany Ústavního soudu požaduje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že vrchní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 32 Cm 206/1999-368 ze dne 25. 8. 2010 ve výrocích I. a II., III. a V. (výrok IV. nabyl samostatně právní moci, odvolání proti němu bylo odmítnuto usnesením vrchního soudu ze dne 29. 12. 2011) a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí vrchního soudu není rozhodnutí konečné, neboť věc byla vrácena krajskému soudu, u nějž nadále probíhá řízení.

Shora uvedený požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn jen tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatní a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat. Z nastíněného principu subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co současné stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost totiž nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci.

Na základě shora uvedených úvah Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, neboť dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon poskytuje k ochraně práv stěžovatelky.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve vztahu k navrhovateli se jedná i o návrh, který nesplňuje základní požadavek kladený zákonem o Ústavním soudu na návrh na zahájení řízení, neboť navrhovatel není zastoupen advokátem. Navrhovateli je z předchozích řízení před Ústavním soudem přitom dobře známa podmínka povinného zastoupení advokátem a další náležitosti ústavní stížnosti, přičemž dle názoru Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích, neboť setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by bylo jen postupem formalistickým a neefektivním. Vzhledem k tomu Ústavní soud nevyzýval navrhovatele k odstranění vad návrhu. Ostatně ani jejich odstranění, s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti a okolnost, že navrhovatel nebyl účastníkem řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, by nevedlo k projednatelnosti návrhu Ústavním soudem.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) a písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2012

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj