Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1815/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.1815.12.1 KI-generiert

IV.ÚS 1815/12 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer IV.ÚS 1815/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Jaromírem Hetem, advokátem, AK se sídlem Vodní 1972, 760 01 Zlín, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 6. 2009 č. j. 14 C 108/2004-211 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 2. 2012 č. j. 60 Co 472/2011-296 takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

IV.ÚS 1815/12 · Ústavní soud České republiky: Lze uzavřít, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Jaromírem Hetem, advokátem, AK se sídlem Vodní 1972, 760 01 Zlín, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. 6. 2009 č. j. 14 C 108/2004-211 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 2. 2012 č. j. 60 Co 472/2011-296 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho civilní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 26. 6. 2009 č. j. 14 C 108/2004-211 žalovanému uložil vrátit stěžovateli ve výroku specifikované nepoužité díly k osobnímu automobilu (výrok I.) a dále jej zavázal zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 58 382 Kč (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že náhradu nákladů řízení stěžovateli přiznal ve výši jedné třetiny jeho celkových nákladů, protože byl úspěšný v části žaloby, v níž se domáhal vrácení osobního automobilu (o němž bylo rozhodnuto dříve) a náhradních dílů, a neúspěšný v části, jíž se domáhal vrácení částky 200 000 Kč, tedy jeho "čistý procesní úspěch" činil jednu třetinu. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 2. 2. 2012 č. j. 60 Co 472/2011-296 rozsudek soudu prvního stupně mj. ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok II.). Považoval za správné jak stanovení procesního výsledku řízení, tak aplikaci ustanovení § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, pro určení sazby odměny advokáta ve vztahu k nároku na vydání osobního automobilu.

Stěžovatel podrobuje kritice rozhodnutí soudů o nákladech řízení, které proběhlo mechanicky bez ohledu na okolnosti případu a výsledek sporu. Oba soudy měly podíl na nepřiměřené délce řízení, jehož předmětem nebyla nijak složitá právní problematika, oprávněnost nároku stěžovatele byla patrna již z rozhodnutí krajského soudu ze dne 27. 9. 2009; žalovaný pohrdal právem a úmyslně řízení protahoval. Stěžovatel tak utrpěl nejen materiální, ale i nemateriální újmu, která při jeho špatném zdravotním stavu není zanedbatelná. K procesnímu neúspěchu stěžovatel uvádí, že jeho oprávněný požadavek na vrácení částky 200 000 Kč byl dle závěru krajského soudu uplatněn předčasně, neboť tento nárok měl vzniknout až po dokončení díla; žalovaný ovšem bránil řádnému dokončení a předání díla. Konečně stěžovatel namítá, že pro stanovení sazby odměny ve vztahu k nároku na vydání osobního automobilu nemělo být aplikováno ustanovení § 8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v tehdejším změní, ale soud měl vycházet z hodnoty automobilu stanovené znaleckým posudkem Ing. K. N. vypracovaného na základě dokladů předložených stěžovatelem, pokud žalovaný odmítal vozidlo vrátit.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

Žádné z těchto pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Obecné soudy srozumitelným a přezkoumatelným způsobem osvětlily své úvahy stran posouzení procesního úspěchu stěžovatele a stanovení sazby odměny advokáta ve vztahu k jednotlivým uplatněným žalobním nárokům. Tyto úvahy Ústavní soud nepovažuje za natolik extrémní či jinak nepřiměřené ve smyslu výše uvedeném, aby odůvodňovaly jeho kasační zásah. Nelze přisvědčit ani stěžovatelově výtce rozhodování o nákladech řízení bez ohledu na okolnosti případu a výsledek sporu. Důvodnost žaloby má přímý odraz ve výroku ve věci samé a ten je pak reflektován při rozhodování o náhradě nákladů řízení, jež je založeno na zásadě úspěchu ve věci. Naopak tvrzené průtahy v řízení nemají relevanci při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 70/97

ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 716/06

ze dne 16. 8. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Své uplatnění může námitka průtahů v řízení nalézt v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jenž zakládá právo na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, za který se považují i průtahy v řízení.

Lze uzavřít, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu