Constitutional Court dismisses constitutional complaint against district court's refusal to award full legal representation costs.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by GRATO, spol. s r. o., challenging the district court's decision to award only 300 Kč in litigation costs instead of the full 7,920 Kč for legal representation. The complainant argued that the district court's refusal was arbitrary and discriminatory, claiming the case was too simple to warrant professional legal fees. The court dismissed the complaint because it found the district court's reasoning fully acceptable and consistent with its own previous jurisprudence regarding 'formulaic lawsuits'. Consequently, the court determined no constitutional violation occurred and the complaint was inadmissible under the relevant statute.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court's refusal to award full legal representation costs in simple, formulaic lawsuits is constitutionally acceptable and does not violate the right to a fair trial.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO, spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku o nákladech řízení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 184 EC 632/2010-36 ze dne 10. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 184 EC 632/2010-36 ze dne 10. 4. 2012 bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně Dopravního podniku Ostrava, a. s., proti D. O. o zaplacení částky 1 008 Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu. Přestože byla stěžovatelka zcela úspěšná, okresní soud jí přiznal nárok na náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu 300 Kč, reprezentujících uhrazený soudní poplatek. Pokud šlo o náklady právního zastoupení ve výši 7 920 Kč, okresní soud dovodil, že tyto nebyly stěžovatelkou vynaloženy účelně, neboť se jednalo o věc typově velmi jednoduchou, a to po právní i skutkové stránce, kdy stěžovatelka uplatňovala obdobné nároky vzorovým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž pouze měnila identifikační údaje strany žalované a žalovanou částku, k čemuž nejsou zapotřebí žádné odborné znalosti. Okresní soud rovněž podotkl, že stěžovatelka je právnickou osobou, která si hromadné nabývání a vymáhání pohledávek zvolila za předmět své činnosti, a proto je u ní třeba předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení ke kvalifikovanému uplatňování jejích práv.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 142 odst. 1 a § 137 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování. Poukazovala přitom zejména na skutečnost, že okresní soud nevzal v úvahu veškeré náklady, které jí v souvislosti se správou portfolia pohledávek vznikají, dále že jeho rozhodování o nákladech řízení nemá oporu v platné právní úpravě a že je jím stěžovatelka diskriminována ve vztahu k dopravním podnikům, jimž je právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně přiznáváno. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3923/11
,
I. ÚS 1236/07
,
II. ÚS 2189/09
,
I. ÚS 257/05
a
III. ÚS 1378/07
a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek okresního soudu č. j. 184 EC 632/2010-36 ze dne 10. 4. 2012, a to v té části výroku o nákladech řízení, v níž tyto nebyly stěžovatelce přiznány.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce zcela totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to např. v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1693/12
ze dne 17. 5. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání uplatněných nákladů řízení je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citované rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Na věci nic nemění ani nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3923/11
ze dne 29. 3. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), neboť jak již Ústavní soud zdůraznil např. v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 844/12
ze dne 23. 5. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nálezu nabídnutá eventualita hodnocení náhradově nákladových rozsudečných výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" je toliko jednou z více ústavně akceptovatelných možností.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu