Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding administrative decision on firefighter's rank and pay scale.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a firefighter challenging his administrative decisions regarding rank and salary. The applicant argued that the lower courts failed to respect prior precedent and violated fair trial principles under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court held that the administrative bodies and courts correctly applied subordinate law and that the applicant had adequate procedural safeguards, rendering the complaint unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not conduct a full instance review of administrative or judicial decisions but only examines whether they exceed constitutional limits or involve flagrant legal errors.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Romanem Krmečníkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2012 č. j. 4 Ads 168/2011-60, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 9. 2011 č. j. 52 A 18/2011-35, rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 1. 3. 2011 č. j. HZPA-330-13/2010, a rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 22. 11. 2010 č.j. HZPA-330-5/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů a správních orgánů, vydaná ve věci jeho služebního poměru.
2. Rozhodnutím ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 1. 3. 2011 č. j. HZPA-330-13/2010, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí ředitelky kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje ze dne 22. 11. 2010 č. j. HZPA-330-5/2010, kterým stěžovatel 1. byl ustanoven na služební místo hasič - strojní služba se základní náplní služební činnosti podle katalogu činností - přílohy k nařízení vlády č. 104/2005 Sb., část 1.4. - 03.01, 2. jmenován do služební hodnosti asistent, 3. bylo mu přiznáno hodnostní označení nadstrážmistr, 4. v souladu s Pokynem generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky č. 15/2006 byl zařazen do I. skupiny zvláštního příplatku a podle § 116 a §117 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o služebním poměru"), byla mu stanovena 3. tarifní třída a 8. tarifní stupeň (při započtení praxe) a přiznán služební příjem v celkové výši 27 420 Kč měsíčně.
3. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 9. 2011 č. j. 52 A 18/2011-35, jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že ke shodným argumentům stěžovatele pro ustanovení na služební místo odpovídající 4., resp. 5. tarifní třídě se již dříve vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 4 Ads 97/2009; je tudíž jeho povinností - při nezměněných okolnostech - tento názor respektovat i nyní. S odkazem na citovaný rozsudek proto dospěl k závěru, že potápěčská činnost není vázána ke služebnímu místu, ale k osobě stěžovatele, a proto nemůže mít vliv na zařazení do tarifní třídy; tato činnost může být ohodnocena pouze formou osobního a zvláštního příplatku nebo odměn, což se také stalo. S podrobným zdůvodněním se soud neztotožnil ani s dalšími námitkami stěžovatele směřujícími proti výši jednotlivých příplatků (za vedení, zvláštních příplatků, osobního příplatku); též neshledal porušení jeho práva na "rovné odměňování" s tím, že stěžovatel neuvedl jediný příklad, kdy by příslušník na srovnatelném místě a se srovnatelným rozsahem činností pobíral služební příjem v jiné výši.
4. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal. V odůvodnění rozhodnutí především zdůraznil, že nyní žalobou napadené rozhodnutí žalovaného je výsledkem správního řízení, které následovalo po zrušení původního rozhodnutí žalovaného soudem; žalovaný tak byl povinen řídit se závazným právním názorem krajského soudu a těmto povinnostem dostál. Stejně jako krajský soud dále uvedl, že námitkou nesprávného zařazení stěžovatele do 3. tarifní třídy se již zabýval ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 Ads 97/2009 a na těchto závěrech, o něž opřel své rozhodnutí žalovaný i krajský soud, setrvává (s podrobným zdůvodněním). Ohledně námitky porušení zásady rovnosti v odměňování (§ 112 odst. 3 zákona o služebním poměru) pak shodně s krajským soudem uzavřel, že stěžovatel tvrzení o svém znevýhodnění při určování služebního příjmu v řízení neprokázal, a vypořádal se i s důvody, pro něž neshledal oprávněnými námitky stěžovatele, jež se týkaly nepřiznání příplatku za vedení, zvláštního příplatku podle § 120 odst. 1 zákona o služebním poměru, jakož i výše zvláštního příplatku dle odst. 2 a 3 téhož ustanovení. Uzavřel proto, že přiznaný služební příjem stěžovatele odpovídá charakteru, složitosti, namáhavosti a odpovědnosti činností, které vykonává, a patřičně zohledňuje rovněž jeho potápěčskou činnost.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí žalovaného i soudů spočívají na nesprávném posouzení otázky, jakou činnost "reálně vykonává", neboť jeho mzda i mzdové zařazení byly vždy posuzovány z hlediska charakteristiky služebního místa, nikoliv konkrétní vykonávané činnosti. V této souvislosti poukazuje zejména na obsah činnosti ve výchově a vzdělávání a předmět (náplň) potápěčské činnosti, kterou fakticky na základě přímých rozkazů vykonává a která podle něj odpovídá "výše" ohodnocenému služebnímu místu. Poněvadž však byl rozhodnutím žalovaného ustanoven na služební místo hasič - strojní služba, neodpovídá jeho služební příjem reálně vykonávané činnosti, ale pouze formálnímu zařazení.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v správním řízení a soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby státními orgány vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
8. Stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 28 Listiny, směřuje (a to nutně) svoji kritiku do řízení správního, v němž bylo v jeho věci služebního poměru rozhodováno, a posléze řízení soudního, v jehož rámci bylo toto rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. Proto nadále nemůže jít o nic jiného, než o posouzení, zda se tato řízení (zde zejména soudní řízení správní) svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývala v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočila ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
9. Tomu odpovídající právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly k dispozici opravné prostředky jak v řízení správním, tak v řízení soudním, které opakovaně využil, přičemž žalovaný i oba správní soudy se jeho námitkami věcně zabývaly. Nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
10. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
11. Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
12. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Žalovaný i správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
13. Posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce pokračující polemiku se závěry správních orgánů a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.
14. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti ústavní stížností konfrontovaných právních závěrů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se tedy omezit na sdělení, že v předchozích řízeních kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; v nich dosažený výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je obhajitelná (lze ji rozumně zastávat).
15. Je tudíž namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
16. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu