Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 90/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.90.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding judge impartiality based on objective doubt standards.

Geschäftsnummer II.ÚS 90/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a victim against a district court decision confirming a judge's participation in criminal proceedings. The applicant argued that the judge's conduct revealed clear bias, violating his right to a fair trial under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the lower courts' reasoning was sufficiently convincing and that the applicant's subjective doubts did not meet the objective threshold required to disqualify a judge.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.; nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, která se musí zkoumat výlučně na základě objektivního hlediska; vyloučení soudce je založeno na pochybnostech o jeho nepodjatosti, nikoliv na skutečně prokázané podjatosti.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal judge impartiality standard objective doubt threshold right to fair trial Czech Constitutional Court criminal proceedings bias subjective vs objective

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. S., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem náměstí Svobody 4, Frýdek Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 22. 9. 2011 č.j. 55 To 297/2011-293 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2011 č.j. 2 T 157/2010-269 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, byla zamítnuta stížnost stěžovatele jako poškozeného v trestním řízení proti usnesení Okresního soudu v Olomouci a potvrzeno tak, že samosoudce Mgr. Petr Sušil není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.

Stěžovatel je přesvědčen, že soudce dal řadou výroků svoji podjatost jednoznačně najevo, a tím je zpochybněna jeho nestrannost tak, jak je jeho jednání vnímáno zvnějšku, což je mimo jiné i požadavek ESLP na nestrannost podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce vyloučení orgánů veřejné moci se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjadřuje opakovaně; v nálezu

sp. zn. I. ÚS 371/04

, jehož závěry lze vztáhnout na i projednávanou věc, judikoval, že "nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou."

Přitom platí, že hodnocení okolností, které by mohly vést k objektivně legitimním pochybnostem o nepodjatosti, přísluší zásadně obecným soudům a je věcí jejich relativně volné úvahy, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí.

V dané věci je odůvodnění obou soudů natolik přesvědčivé a vyčerpávající, že Ústavní soud nemá důvodu pochybovat o tom, že se věcí namítané podjatosti soudce ze strany stěžovatele, i když je v probíhajícím trestním řízení "pouze" v postavení poškozeného, důsledně zabývaly.

Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2012

Stanislav Balík

předseda senátu