III.ÚS 1106/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. R., zastoupené Mgr. Hanou Fidesovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 35, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2011 č. j. 6 Ads 142/2011-58, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2011 č. j. 43 Ad 11/2010-23, takto

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí tvrzením, že jimi byla porušena její práva garantovaná čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Ústavní stížností dotčeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě 1. zamítl návrh stěžovatelky na ustanovení advokáta a 2. odmítl žalobu (správně návrh) na obnovu řízení ve věci sp. zn. 43 Ca 16/1998, v níž bylo rozsudkem ze dne 11. 8. 1998 potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (ze dne 17. 10. 1997, č. 505 224 334) o zastavení výplaty částečného invalidního důchodu. Jelikož obnova řízení je dle § 114 odst. 1 s. ř. s. přípustná jen proti rozsudkům vydaným v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí, posoudil krajský soud návrh stěžovatelky jako nepřípustný, který musí být odmítnut (odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 88/2010). Se zřetelem k tomu zamítl i návrh stěžovatelky o ustanovení advokáta pro toto řízení, neboť jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že podala návrh na obnovu řízení ve věci, v níž obnova řízení není přípustná; správným poté shledal i zamítnutí návrhu stěžovatelky na ustanovení advokáta, neboť návrh na obnovu řízení splňuje kritéria zjevně bezúspěšného návrhu (§ 36 odst. 3 s. ř. s.), jestliže jeho bezúspěšnost vyplývá přímo z právní úpravy a je okamžitě zjistitelná, jednoznačná a nesporná. S ohledem na předmět řízení (a jeho výsledek) se již nezabýval námitkami směřujícími proti průběhu správního a soudního řízení ve věci, ve které bylo o obnovu řízení žádáno, a za nepřípadné označil námitky proti napadenému rozhodnutí krajského soudu opírající se o "údajné porušení správního řádu", neboť postup v soudní řízení správním není upraven správním řádem, ale soudním řádem správním.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že důvody obnovy řízení spatřovala "primárně v zanedbání poučovací povinnosti soudu o nároku na právní pomoc", což "zásadním způsobem ovlivnilo výsledek původního řízení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 43 Ca 16/98 o částečný invalidní důchod", čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na přiměřené hmotné zabezpečení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

O nesprávnost ve smyslu "protiústavnosti" jde v obecné rovině (až) tehdy, jestliže obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo způsobem, jenž výrazem flagrantního ignorování kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, který je v nauce a soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

To však zjištěno nebylo.

Nebyl-li návrh na obnovu řízení přípustný (§ 114 s. ř. s.), nelze nyní obecným soudům ani efektivně vytýkat, že se v řízení o něm nezabývaly důvody, které stěžovatelku k jeho podání vedly (včetně případného "zanedbání" poučovací povinnosti). Již samotné omezení obnovy řízení na rozsudky vydané v taxativně vyjmenovaných řízeních totiž předurčuje, že v ostatních případech bude návrh bez zkoumání důvodů pro jeho podání jako nepřípustný odmítnut.

Lze proto uzavřít, že výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění dovodit nelze, což jediné - jak se podává z předchozího - by při ústavněprávním přezkumu mohlo hrát roli.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu