Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1871/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.1871.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding small litigation costs as manifestly unfounded.

Geschäftsnummer I.ÚS 1871/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected a constitutional complaint filed by a company seeking to overturn a lower court's order for the defendant to pay 300 CZK in litigation costs. The complainant argued that the decision violated fundamental rights and the principle of proportionality, but the Court found the issue lacked constitutional significance due to the trivial amount involved. Consequently, the Court dismissed the complaint as manifestly unfounded under the specific provision for inadmissible requests.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding trivial litigation costs are manifestly unfounded and inadmissible.

Schlagwörter

KI-generiert
manifestly unfounded litigation costs constitutional complaint trivial amount proportionality principle inadmissible request fundamental rights

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2012, č. j. 116 EC 551/2010-29, za účasti Okresního soudu v Ostravě, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený II. výrok rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2012, č. j. 116 EC 551/2010-29, kterým byla v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 300 Kč.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň měla být porušena zásada plynoucí z čl. 90 Ústavy.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč.

Stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované zaplacení příslušné částky s odůvodněním, že žalovaný dne 14. 7. 2005 cestoval MHD v Ostravě bez platného jízdního dokladu. Na základě této skutečnosti žalovanému plyne závazek zaplatit jízdné ve výši 8 Kč a přirážku ve výši 1 000 Kč. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 14. 11. 2008 mezi společností Dopravní podnik Ostrava a. s. a společností Freedom Investment s. r. o. a smlouvy uzavřené dne 27. 11. 2008 uzavřené mezi společností Freedom Investment s. r. o. a stěžovatelkou, došlo k postoupení pohledávky, když se takto stala řádnou věřitelkou z pohledávky stěžovatelka.

Okresní soud v Ostravě shledal, že žaloba byla důvodná a rozhodl výrokem I., jak je uvedeno výše.

Ohledně nákladů řízení Okresní soud v Ostravě v rozsudku uvedl, že stěžovatelka v daném řízení byla úspěšná, proto má podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. "S přihlédnutím k množství obdobných předcházejících sporů, uvedených u podepsaného soudu pod dalšími 3 blíže specifikovanými spisovými značkami (viz č. l. 1 spisu), soud aplikoval při rozhodování o nákladech řízení ust. 150 o. s. ř. (viz též předpokládaná pravděpodobná zhoršená finanční situace žalovaného, cit. důvody zvláštního zřetele hodné) a žalovanému uložil k úhradě pouze soudní poplatek."

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že soud jí měl přiznat mimo částky 300,- Kč, představující náklady na zaplacený soudní poplatek, i náklady řízení vynaložené na právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení jejich práv. Podle názoru stěžovatelky okresní soud svým rozhodnutím přivodil stěžovatelce zjevnou nespravedlnost. Soud měl protiústavně pominout úspěch stěžovatelky ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a nepředvídatelně aplikovat § 150 o. s. ř., k jehož aplikaci však nebyly dány důvody.

II. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 1 008 Kč.

Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

sp. zn. IV. ÚS 185/98

,

sp. zn. III. ÚS 200/05

,

sp. zn. IV. ÚS 8/01

,

sp. zn. II. ÚS 436/01

,

sp. zn. IV. ÚS 502/05

nebo

sp. zn. III. ÚS 1285/09

a

sp. zn. III. ÚS 3021/09

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 1285/09

,

sp. zn. III. ÚS 3021/09

nebo

sp. zn. III. ÚS 3119/09

).

Výše uvedené vyúsťuje v doktrínu Ústavního soudu, dle níž v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000,- Kč (ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn. II. ÚS 2538/09

vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10.000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn. II. ÚS 2538/09

). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení mezní hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.

V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv a předložená problematika proto nemá ústavněprávní rozměr.

Nutno podotknout, že Okresní soud v Ostravě své úvahy ve vztahu k výroku o nákladech nevyložil tak přesvědčivě jako v předchozích rozhodnutích, o nichž již Ústavní soud vedl a vede řízení. Avšak nyní napadené usnesení nelze nahlížet jinak, než právě v kontextu tisíců skutkově i právně totožných řízení, které stěžovatelka před Okresním soudem v Ostravě vedla a vede. Tyto skutečnosti jsou Ústavnímu soudu známy z řádově již několika stovek ústavních stížností, které stěžovatelka uplatnila, a zároveň stěžovatelce je znám názor Ústavního soudu plynoucí z desítek usnesení, které již v jejích věcech vydal. Protože předložená věc se od agendy předkládané stěžovatelkou Ústavnímu soudu nijak neliší, dopadají i na ni závěry vyslovené v dřívějších usneseních Ústavního soudu (srov. usnesení ve věci stěžovatelky ze dne 25. ledna 2012,

sp. zn. I. ÚS 44/12

, usnesení ze dne 26. března 2012,

sp. zn. IV. ÚS 985/12

a další). Tato vycházejí ze závěrů usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2777/11

a umožňují obecnému soudu uplatnit vlastní úvahu při posouzení účelnosti vynaložených nákladů na advokáta při hromadném uplatnění bagatelních pohledávek.

III. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Vojen Güttler

předseda senátu