Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1611/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.1611.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding unjust enrichment claim.

Geschäftsnummer III.ÚS 1611/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings on unjust enrichment. The applicant argued violations of fundamental rights, but the Court found the dispute involved only factual assessment and standard application of civil law regarding unjust enrichment between contract parties. The Court ruled that its role is limited to protecting constitutional rights, not reviewing the correctness of ordinary court decisions on statutory law.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the complaint merely disputes the factual assessment or standard application of ordinary law without demonstrating a violation of fundamental rights or freedoms.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint unjust enrichment clearly unfounded fundamental rights ordinary courts civil procedure legitimacy

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem v Praze 2, Slezská 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2012 č. j. 28 Cdo 1142/2011-177, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2010 č. j. 25 Co 146/2010-145 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 4 C 79/2003-102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve sporu stěžovatele o zaplacení částky 379 125 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 379 125 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co bylo jeho původní zamítavé rozhodnutí zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2006 č. j. 25 Co 197/2006-58 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud v novém rozhodnutí žalobu posoudil podle § 451 odst. 1 ObčZ o bezdůvodném obohacení a dospěl k závěru, že na straně žalovaného nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve zbytku jej potvrdil. Odvolací soud poukázal na ustanovení § 457 a § 458 ObčZ s tím, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci této smlouvy. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Aktivní a pasivní legitimace je tak dána pouze na straně účastníků smlouvy. V dané věci žalovaný platil nájemné domnělému pronajímateli a spoluvlastníku předmětných nemovitostí. Z neplatné nájemní smlouvy tak vznikl vztah bezdůvodného obohacení mezi žalovaným a domnělým spoluvlastníkem, nikoli mezi žalovaným a stěžovatelem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, a to s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Stěžovatel v postupu i v rozhodnutích soudů spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces a v ústavní stížnosti jen zopakoval stejné argumenty jako v řízení před obecnými soudy.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud totiž není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy, jak se stěžovatel patrně domnívá (čl. 83 Ústavy ČR).

Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Odvolací i dovolací soud se poté podrobně zabývaly všemi argumenty stěžovatele a zcela přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nutno podotknout, že věcí stěžovatele se zabývaly všechny stupně obecných soudů a jednoznačně se shodly na tom, že mezi stěžovatelem a žalovaným nevznikl vztah bezdůvodného obohacení. Ústavní stížnost je tedy jen projevem neochoty stěžovatele zmíněná soudní rozhodnutí respektovat. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, aniž by pokládal za nutné či vhodné cokoli doplňovat. Zejména Nejvyšší soud srozumitelně a jasně vyložil právní problematiku daného sporu. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu