Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 1341/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.1341.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to appellate court's evidence evaluation.

Geschäftsnummer III.ÚS 1341/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a tenant against the Supreme Court's dismissal of her appeal. The tenant argued that the appellate court exercised arbitrary discretion by re-evaluating witness testimony without conducting new evidence or explaining why previously proposed witnesses were not heard again. The court held that ordinary courts, not the Constitutional Court, are responsible for fact-finding and evidence assessment, intervening only for extreme inconsistencies or arbitrariness.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court reviews ordinary court decisions solely for compliance with constitutional principles and does not conduct a substantive review of factual findings or evidence evaluation unless they are irrational or arbitrary.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint fair trial rights evidence evaluation arbitrary discretion ordinary court jurisdiction witness credibility legal certainty

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 1 Ústavy České republiky
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 213 o. s. ř.
§ 118a odst. 2 o. s. ř.
Povinnost soudu poskytnout poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., jehož se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolávala, míří zcela jinam než k jinému hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka, a pro prosazení jejího zájmu je v daném kontextu zcela nepoužitelné, a to očividně.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Praha 8, Za Poříčskou branou 12, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2012 č. j. 26 Cdo 1237/2011-295 a Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010 č. j. 11 Co 140/2010-272, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, principu právní jistoty a článku 1 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v její občanskoprávní věci.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 189/2004 se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2010 č. j. 11 Co 140/2010-272 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2009 č. j. 17 C 189/2004-233 tak, že se přivoluje k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce stěžovatelce (žalované) dle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdejším znění pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu tím, že bez souhlasu pronajímatele část bytu přenechala do podnájmu. Odvolací soud opětovně provedl důkaz účastnickou výpovědí stěžovatelky, svědeckými výpověďmi P. S., S. S. a G. K., a výpověď posledně jmenované (již proti soudu prvního stupně hodnotil jako věrohodnou), vzal za základ pro skutkový závěr o tom, že stěžovatelka část bytu do podnájmu vskutku přenechala.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2012 č. j. 26 Cdo 1237/2011-295 stěžovatelčino dovolání jako nedůvodné zamítl. Konstatoval, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů, a obstojí-li jím učiněný skutkový závěr, nelze mu pak vytýkat nesprávnost navazujícího právního závěru, že byl pronajímatelem užitý výpovědní důvod uplatněn opodstatněně.

Stěžovatelka má v ústavní stížnosti za to, že odvolací soud se dopustil nepřípustné libovůle, když zopakoval pouze některé důkazy a neodůvodnil, proč opětovně neprovedl důkazy výpověďmi svědků, jež sama navrhla. Považuje za nepřípustné, aby odvolací soud rozhodl zcela odlišně na základě hodnocení "v podstatě jediného důkazu" ve složitém sporu, a důkazy jí navržené hodnotil, aniž by je znovu provedl. Odvolacímu soudu též vytýká, že ji neupozornil na odlišné hodnocení věrohodnosti výpovědi svědkyně G. K., následkem čehož jí odňal prostor skutkově a právně argumentovat. Kromě toho je přesvědčena, že tvrzení této svědkyně bylo vyvráceno výpovědí Mgr. H., Č. H. a dalších svědků.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Takové důvody k zásahu proti rozhodnutí obecného soudu Ústavní soud v dané věci neshledal.

Oproti mínění stěžovatelky Ústavní soud v provedeném dokazování před odvolacím soudem ústavně relevantní vady nespatřuje; v souladu s ustanovením § 213 o. s. ř. (a logikou věci) odvolací soud provedl ty důkazy, u nichž měl za to, že mají potenciál i jiného (ve vztahu k soudu prvního stupně) hodnocení. Zásadám spravedlivého procesu neodporuje ani skutečnost, že založil svá skutková zjištění na jednom přímém (rozhodném) důkazu podporovaném dalšími (listinnými) důkazy, a současně vyložil, z jakého důvodu obstojí i v konfrontaci s důkazy, jež navrhla stěžovatelka k prokázání opaku.

Skutkový závěr, k němuž dospěl, odvolací soud v souladu s požadavky vyplývajícími z práva na spravedlivý proces srozumitelně a racionálně odůvodnil.

Povinnost soudu poskytnout poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., jehož se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolávala, míří zcela jinam než k jinému hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka, a pro prosazení jejího zájmu je v daném kontextu zcela nepoužitelné, a to očividně.

Je proto namístě konstatovat, že není opory pro závěr o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím je výše předznačený úsudek o absenci důvodu k odstranění napadeného rozhodnutí obecného soudu doložen.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu