III.ÚS 1645/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Vítkovická 3276/2A, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 138/2012 ze dne 28. února 2012 a usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 PP 548/2011 ze dne 24. ledna 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 38 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v rozhodnutích označenými rozsudky.

V důvodech ústavní stížnosti po rekapitulaci obsahu svého opravného prostředku proti usnesení soudu I. stupně (v němž položil důraz na hodnocení jeho chování věznicí a absolvování výchovného programu) a obsahu obou napadených rozhodnutí stěžovatel oponuje závěrům soudů obou stupňů, které neshledaly v jeho případě naplnění všech podmínek ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona. Druhoinstanční soud podle něj pochybil v tom, že své rozhodnutí opřel o jiný hmotněprávní důvod, než který aplikoval soud I. stupně. Dospěl totiž odlišně od soudu I. stupně k závěru, že podmínka prokázání polepšení předpokládaná ustanovením § 88 odst. 1 citovaného zákona splněna nebyla a učinil tak přesto, že stížnost proti rozhodnutí I. stupně podal pouze stěžovatel, takový postup je proto porušením zákazu reformace in peius. Další pochybení stížnostního soudu spatřuje v tom, že extrémně vadně interpretoval další podmínku pro podmíněné propuštění, spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě, když neexistenci tohoto zákonného požadavku dovozoval z minulého chování stěžovatele, neboť argumentoval tím, že stěžovatel nenastoupil řádně a včas do výkonu trestu, přitom za toto jednání byl stěžovatel pravomocně odsouzen a jeho trestní minulost byla již promítnuta jako přitěžující okolnost při ukládání trestu. Okolnosti vztahující se k nenastoupení trestu odnětí svobody podle stěžovatele opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění nelze, neboť by tím došlo k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání. Z těchto v ústavní stížnosti a doplňku k ní dále rozvedených důvodů, dovolávaje se také judikatury Ústavního soudu (rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 677/2000

,

III. ÚS 1735/10

) navrhuje zrušení napadených rozhodnutí pro porušení shora označených práv.

V dané věci Ústavní soud důvod pro svůj zásah neshledal, a to i při vědomí názorů obsažených v judikatuře, jíž se stěžovatel dovolává. Soud I. stupně i soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona, vedoucí je k závěru o nesplnění všech podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu. Ústavní soud již dříve vyložil, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy a je tak výlučně na obecných soudech, aby posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje teprve stav, kdy takový závěr je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu (srov. rozhodnutí

sp. zn. IV. ÚS 70/09

; U 10/53 SbNU 863).

Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že k takovému pochybení v projednávané věci nedošlo. V závěru o nenaplnění uvedené nutné podmínky pozitivní prognózy budoucího chování stěžovatele se soudy obou stupňů shodly, a proto při vědomí nutnosti splnění všech zákonem stanovených požadavků ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění námitky stěžovatele vztahující se k odlišnému hodnocení další z podmínek - průkazu polepšení dosavadním chováním odsouzeného - soudem II. stupně nejsou relevantní. Ani další námitce stěžovatele, týkající se argumentace soudů faktem nenastoupení výkonu trestu a dovozující z ní porušení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod přisvědčit nelze s ohledem na zákonný pokyn ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákona, z něhož plyne, že soud při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu k chování odsouzeného v tomto směru přihlíží. Lze tak uzavřít, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo, a proto byla jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2012

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu