Constitutional Court dismisses constitutional complaints regarding property ownership rulings as clearly unfounded.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected constitutional complaints filed by three parties challenging lower court decisions on property ownership. The applicants argued that the rulings violated their fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, but the Court found the complaints clearly unfounded. The Court determined that the lower courts had correctly applied the Land Law and that the applicants' arguments merely continued a legal dispute already thoroughly examined by appellate courts.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud se jedná o pokračování sporu o právní závěry obecných soudů, které byly podrobně meritorně vyřešeny v předchozím řízení.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. P., zastoupené JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, 2) Ing. V. B. a 3) Ing. J. A., obou zastoupených JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem Hranice I - Město, Masarykovo nám. 122, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2010, čj. 7 C 9/2007 - 163, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, čj. 24 Co 122/2010 - 214, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, čj. 28 Cdo 219/2011 - 248, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2011, navrhla H. P. (dále jen "stěžovatelka") zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
O dva dny později, tj. 8. 6. 2011, došla Ústavnímu soudu ústavní stížnost Ing. V. B. a Ing. J. A., kteří navrhli zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Zároveň s ústavní stížnosti podali návrh na zrušení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Usnesením ze dne 3. 4. 2012,
sp. zn. I. ÚS 1661/11
, Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému projednání pod touto spisovou značkou, protože se jedná o návrhy, které jsou skutkově totožné, týkají se stejného sporu o určení vlastnictví, ve kterém všichni stěžovatelé vystupovali jako účastníci řízení a navrhli zrušení stejných rozhodnutí.
II. Shora označená rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatelé navrhli, byla vydána ve sporu o určení vlastnictví podle zákona o půdě. Obvodní soud pro Prahu 9, rozsudkem ze dne 12. 2. 2010, čj. 7 C 9/2007 - 163, zamítl žalobu na určení (mezi žalobci byli i současní stěžovatelé 2) a 3), že stěžovatelka 1) - v postavení žalované - není vlastnicí jedné ideální čtvrtiny pozemků v rozsudku označených. Stejným rozsudkem zmíněný obvodní soud odmítl také žalobu žalobců (včetně stěžovatelů 2) a 3) proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 11. 2006, čj. PÚ 7456/92/7.
O odvolání všech žalobců rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 23. 9. 2010, čj. 24 Co 122/2010 - 214, tak, že rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku I. tak, že stěžovatelka 1) není vlastnicí ideální čtvrtiny označených nemovitostí. Rozhodl, že tímto výrokem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 11. 2006, čj. PÚ 7456/92/7 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že odvolání žalobce hl. města Prahy je důvodné, zatímco odvolání ostatních žalobců (včetně stěžovatelů 2) a 3) nebyla důvodnými shledána. Poukázal na to, že tomuto řízení, podle páté části OSŘ, předcházelo správní řízení podle zákona o půdě, ve kterém Pozemkový úřad Praha rozhodl, dne 3. 11. 2006 pod čj. PÚ 7456/92/7, tak, že stěžovatelka 1) je vlastnicí jedné ideální čtvrtiny jí uváděných nemovitostí. Pozemkový úřad měl za to, že tu jsou dány podmínky pro vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Neshledal existenci žádných překážek pro vydání zmíněných nemovitostí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Sice pokládal za doložené, že na předmětných pozemcích byla výměrem Obvodního národního výboru v Praze 9 ze dne 25. 5. 1954 zřízena zahrádková kolonie, avšak jen dočasně. Zahradní domky tam umístěné jsou jednoduché stavby, které nebrání vydání předmětných pozemků. Odvolací soud však dospěl k opačnému závěru, t. j. že v posuzované věci je dána překážka vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, podle kterého pozemky nelze oprávněné osobě vydat v případě, že na pozemku byla, na základě územního rozhodnutí, zřízena před 1. 10. 1976 zahrádková nebo chatová osada.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dále uvedl, že pokud obvodní soud rozhodl o odmítnutí žaloby podané dalšími žalobci (včetně stěžovatelů 2) a 3), tito žalobci nebyli legitimováni k podání žaloby podle § 246 odst. 1 OSŘ, neboť nebyli na svých právech dotčeni rozhodnutím správního orgánu (Pozemkového úřadu Praha ze dne 3. 11. 2006), proti němuž jejich žaloby směřovaly. Odvolací soud vycházel z § 9 odst. 8 zákona o půdě, podle kterého jsou účastníky předmětného řízení oprávněná osoba, která uplatnila nárok u pozemkového úřadu, povinná osoba a Pozemkový fond ČR. Na základě této právní úpravy odvolací soud, shodně s obvodním soudem, dospěl k závěru, že účastníkem řízení je jen stěžovatelka, jako oprávněná osoba, a dále povinné osoby, tedy hl. m. Praha, Státní statek hl. města Prahy, v likvidaci, a Pozemkový fond ČR. Ostatní žalobci nebyli účastníky řízení před pozemkovým úřadem, a tudíž rozhodnutím pozemkového úřadu nebyli přímo dotčeni na svých právech.
Dovolání stěžovatelky i dovolání stěžovatelů 2) a 3) Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, čj. 28 Cdo 219/2011 - 248.
III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry Městského soudu v Praze o tom, že vydání pozemků brání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Stěžovatelé 2) a 3) nesouhlasí se závěrem téhož soudu o tom, že nebyli účastníky správního řízení a že rozhodnutím pozemkového úřadu nebyli přímo dotčeni na svých právech. Všichni stěžovatelé předložili v ústavní stížnosti tytéž argumenty, které uvedli již ve svých dovoláních a kterými se dovolací soud podrobně meritorně zabýval.
IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Poté co Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska argumentů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Její podstatou je pouhé pokračování polemiky stěžovatelů s právními závěry obecných soudů ve sporu o určení vlastnictví podle zákona o půdě.
K jednotlivým tvrzením stěžovatelů se podrobně vyjádřil odvolací a pak i dovolací soud. K námitce stěžovatelky, týkající se existence překážky pro vydání nemovitosti, dovolací soud s odkazem na výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, na obsah své judikatury a judikatury Ústavního soudu srozumitelně vyložil, proč dovolání stěžovatelky zamítl. Stačí tedy odkázat na text odůvodnění jeho rozsudku, protože je nadbytečně z něho cokoli zde opakovat.
Pokud jde o námitky stěžovatelů 2) a 3) ohledně jejich aktivní legitimace v předmětném řízení, dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud při posuzování této právní otázky vycházel správně ze znění § 9 odst. 8 zákona o půdě i § 246 odst. 1 OSŘ. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry odvolacího a dovolacího soudu v tomto směru představovaly postup porušující jejich právo na spravedlivý proces, a proto v dalších podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozsudků.
Ústavní soud tedy neshledal, že by právní závěry obecných soudů, vyplývající z aplikace příslušných ustanovení zákona o půdě, představovaly svévolný výklad, nerespektující relevantní judikaturu. Interpretace podústavního práva obecnými soudy je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Tvrzení o nedostatečně odůvodněných rozhodnutích obecných soudů a o zásahu do jejich ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal jako důvodná. K porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, v posuzované věci nedošlo. Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jejich ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o návrh stěžovatelů 2) a 3) na zrušení výše označených ustanovení zákona o půdě, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh. Proto byl odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu