Constitutional Court dismisses appeal for lack of reasoned argument on fair trial rights violation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's dismissal of his eviction appeal. The applicant argued that the Supreme Court failed to review the merits of his appeal, violating his right to a fair trial under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that the complaint was unsubstantiated because the applicant failed to concretely explain how his specific rights were infringed, merely citing the legal provision without factual justification.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant fails to substantiate the alleged violation of a fundamental right with specific facts, merely citing the relevant legal provision.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Palác YMCA, Na Poříčí 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 č. j. 22 Cdo 1192/2010-120, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2009 č. j. 11 Co 388/2009-83 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2009 č. j. 23 C 132/2004-55 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 27. 3. 2012 se Ing. J. Z. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 26. 1. 2012 "a rozhodnutí, jež mu předcházela", vydaná v řízení o vyloučení bytu z výkonu rozhodnutí; současně navrhl, aby mu "vzhledem k povaze tohoto řízení" byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
II. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2012 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se vylučovací žalobou podle § 267 o. s. ř. doručenou Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") dne 2. 4. 2004 domáhal, aby z výkonu rozhodnutí vyklizením bytu byl vyloučen specifikovaný byt v Ostravě-Porubě a movité věci uvedené v příloze žaloby.
Dne 10. 3. 2009 okresní soud žalobu na vyloučení předmětného bytu a movitých věcí z výkonu rozhodnutí rozsudkem zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Dne 4. 11. 2009 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek okresního soudu ze dne 10. 3. 2009 potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před okresním i odvolacím soudem. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, dle něhož žaloba podle § 267 odst. 1 o. s. ř. nebyla opodstatněná již z toho důvodu, že řízení o výkon rozhodnutí bylo skončeno a vyklizení bytu bylo provedeno; i v případě dosud neskončeného řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu by žalobce nebyl úspěšný, protože neprokázal žádné právo (rozuměj právo nájemce bytu), které by bránilo jeho vyklizení, neboť pravomocně bylo rozhodnuto o tom, že nájemcem bytu není.
Dne 26. 1. 2012 dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 11. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nebylo přípustné, neboť otázka "včasnosti podání vylučovací žaloby" neměla pro rozhodování odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a ani na základě námitek v dovolání uvedených nešlo ke splnění této podmínky dospět; poukázal na svůj rozsudek ze dne 8. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96 a usnesení ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 20 Cdo 72/2010.
III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že dovolací soud odmítl dle jeho přesvědčení přípustné dovolání, "nerozhodl tak o dovolání po stránce věcné" a znemožnil mu řádné přezkoumání rozsudku odvolacího soudu.
IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Ústavní soud úvodem připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nutno dovodit, že z hlediska naplnění náležitostí návrhu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení (jak to v stěžovatel učinil v ústavní stížnosti), ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, v nichž stěžovatel spatřuje porušení základního práva či svobody (což ústavní stížnost postrádá). Není povinností Ústavního soudu, aby absenci tvrzení stěžovatele, v čem spočíval ten či onen zásah do základního práva či svobody, nahrazoval svým vlastním pátráním; stěžovatel sám musí proto v ústavní stížnosti vysvětlit, jak k tvrzenému porušení mělo dojít ve vazbě na jednotlivá ustanovení, jejichž porušení namítal.
Uvedenému požadavku podaná ústavní stížnost nedostála, avšak vytýkat její takto naznačené vady s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu za daných okolností nepovažoval Ústavní soud za potřebné, a to ačkoliv zvláště v části směřující proti rozhodnutím okresního a odvolacího soudu neobsahovala ústavní stížnost jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud z hlediska tvrzeného porušení základního práva na spravedlivý proces neshledal jakékoliv pochybení. Dovolací soud v mezích daných ustanovením § 237 o. s. ř. posuzoval přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu; pokud v rámci uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat. Dovolací soud ve svém rozhodnutí přehledně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů podané dovolání shledal nepřípustným, přičemž Ústavní soud se s odůvodněním jeho rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k němu dodal; porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Přirozeným důsledkem tohoto závěru je i zjištění zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části požadující kasaci těch rozhodnutí, jež usnesení dovolacího soudu předcházela. Pro jejich správnost a ústavní souladnost lze i tu na jejich odůvodnění odkázat.
Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů na jeho zastoupení Ústavní soud nevyhověl pro nesplnění podmínek ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu