Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 2843/11 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2843.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial and presumption of violation in criminal conviction.

Geschäftsnummer II.ÚS 2843/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against final criminal judgments regarding embezzlement and other offenses. The petitioner argued that the lower courts violated fair trial rights and the presumption of innocence by ignoring evidence and selectively gathering proof. The court ruled that the petitioner had sufficient opportunity to present evidence and that the lower courts adequately explained their rejection of specific requests, thus upholding the convictions.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding criminal convictions are inadmissible if the petitioner had the opportunity to present evidence and the lower courts provided sufficient reasoning for their decisions.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint presumption of innocence fair trial rights evidence admissibility criminal conviction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
§ 256 trestního řádu
rozhodl odvolací soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že je dle § 256 trestního řádu zamítl.
§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu
Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl napadeným usnesením.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem Kolín IV., Politických vězňů 27, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 6. 2011 č. j. 3 Tdo 1343/210-29, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 9 To 177/2010 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. 12 T 131/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Je přesvědčen, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 36 odst. 1, 37 odst. 2, 39 a 40 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Brně shora označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona. Za tento a sbíhající se trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 11. 2004 sp. zn. 3 T 144/2004, který nabyl právní moci dne 22. 12. 2004, a za trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 5. 2007 sp. zn. 4 T 28/2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 9 To 287/2007, jej nalézací soud odsoudil podle § 248 odst. 3 za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařadil do věznice s ostrahou. Soud takto rozhodl napadeným rozsudkem poté, co Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí Městského a Krajského soudu v Brně a přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž rozvedl, jaké vady v předchozím rozsudku nalézacího soudu shledal a z jakých hledisek se soud měl věcí znovu zabývat.

O odvolání stěžovatele, jež směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku nalézacího soudu, jakož i o odvolání poškozené Butran s. r. o. rozhodl odvolací soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že je dle § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl napadeným usnesením.

Stěžovatel tvrdí, že skutková věta odsuzujícího rozsudku neodpovídá důkazům provedeným v rámci dokazování před nalézacím soudem a právní věta je v rozporu s větou skutkovou a s důkazy provedenými v rámci dokazování před nalézacím soudem. Namítá, že nalézací soud nepostupoval v souladu s právní úpravou a se základními principy trestního řízení. Hodnocení důkazů dle jeho mínění trpí závažnými vadami, odůvodnění je nepřesvědčivé, obsahuje rozporuplná tvrzení i závěry a je v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např.

sp. zn. III. ÚS 532/01

,

sp. zn. III. ÚS 224/04

). Dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, že se skutků popsaných v obžalobě dopustil. Považuje je za neúplné a rozporné s tím, že od počátku byly účelově shromažďovány jen důkazy v jeho neprospěch k potvrzení předpojaté konstrukce viny. Jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno a jeho obhajoba nebyla vyvrácena ani závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, ve vztahu k němuž dle jeho mínění došlo k závažné procesní chybě, neboť soud měl postupovat v intencích § 105 odst. 4 trestního řádu a k objasnění skutečností zvlášť důležitých měl přibrat znalce dva. Dovolává se zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, které dle jeho přesvědčení nebyly soudy respektovány, přičemž odkazuje na judikaturu ESLP i Ústavního soudu (např. nález

sp. zn. II. ÚS 1975/08

,

sp. zn. I. ÚS 733/01

,

sp. zn. I. ÚS 910/07

). Domnívá se, že nalézací soud z výpovědí svědků vybíral jen tvrzení v jeho neprospěch, přičemž především zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků, kteří dle jeho názoru měli být vyšetřováni. Odvolací soud dle stěžovatele následně ponechal veškerá pochybení přípravného řízení i řízení před nalézacím soudem bez povšimnutí, přičemž se nevypořádal s rozpory odsuzujícího rozsudku. Dovolací soud se pak nesprávně soustředil jen na otázku hodnocení důkazů.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v rámci své obhajoby a v předchozích opravných prostředcích, na jejichž obsah sám zcela odkazuje. Jeho námitky směřují takřka výhradně proti procesu dokazování a hodnocení důkazů při snaze prosadit vlastní náhled na toto hodnocení, na čemž pak staví závěry o své nevině. Nicméně žádnou argumentaci, která by věc posouvala do ústavněprávní roviny, neuvádí. Stěžovatel se tak prostřednictvím ústavní stížnosti v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy ve věci dospěly. Takovýmto pojetím však staví Ústavní soud do pozice další, v pořadí již čtvrté soudní instance, která mu nepřísluší, neboť, jak již bylo zdůrazněno, jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry učiněné soudem nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

V projednávané věci Ústavní soud neshledal pochybení, která by vyžadovala jeho zásah. S podstatou argumentace uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti se již podrobně vypořádal především nalézací soud, který si poté, co dovolací soud usnesením ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 3 Tdo 935/2008 zrušil jeho předchozí rozsudek společně s usnesením odvolacího soudu, v souladu s pokyny Nejvyššího soudu opatřil potřebné a pro meritorní rozhodnutí podstatné důkazy a ty ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu řádně vyhodnotil. V odůvodnění napadeného rozsudku detailně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, popsal úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, zejména pokud jde o rozpory ve výpovědích a jejich věrohodnost, vypořádal se s argumenty obhajoby a uvedl, jak právně hodnotil prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Odvolací soud v odůvodnění zamítavého usnesení adekvátně a srozumitelně vysvětlil, proč se se závěry prvostupňového soudu ztotožnil, a ani tomuto rozhodnutí tedy není z ústavněprávního pohledu co vytknout. Dovolací soud se věcí zabýval v mezích možností svého přezkumu, přičemž ve smyslu judikatury Ústavního soudu zjišťoval, zda v daném případě není dán extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry soudů, který by jej opravňoval k zásahu do skutkového stavu věci. V tomto ohledu se Ústavní soud s jeho závěry zcela ztotožňuje a nemá co k nim dodat. Pro stručnost proto stěžovatele na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu odkazuje.

Za nedůvodnou je nutno považovat i námitku stěžovatele, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu (např. nálezy

sp. zn. III. ÚS 87/99

,

I. ÚS 566/03

,

IV. ÚS 219/03

), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

V průběhu předmětného řízení stěžovatel zjevně dostal příležitost se ke všem provedeným důkazů vyjádřit i navrhnout ke své obhajobě důkazy další, což také učinil. Nalézací soud se jeho jednotlivými důkazními návrhy detailně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil, proč obhajobou navržené důkazy považoval za nadbytečné a z jakých důvodů se spokojil se znaleckým posudkem zpracovaným jedním znalcem (str. 8, 9 rozsudku soudu prvního stupně). Ani v tomto ohledu tedy obecné soudy nepochybily.

K stěžovatelem zmiňované zásadě presumpce neviny a z ní vyplývajícímu pravidlu in dubio pro reo lze uvést, že jeho uplatnění je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů má důvodné pochybnosti o vině obžalovaného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí a nemůže je odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 154/02

). V projednávané věci nelze obecným soudům porušení těchto zásad vytknout. O stěžovatelově vině trestným činem zpronevěry měl nalézací soud pochybnost, pouze pokud jde o finanční hotovost ve výši 100 000 Kč, a proto též v tomto rozsahu v jeho prospěch učinil závěr, že znaky skutkové podstaty trestného činu nebyly naplněny (str. 9 odůvodnění rozsudku). Konkrétní výtky stěžovatele, že nalézací soud z výpovědí svědků vybíral jen tvrzení v jeho neprospěch a že od počátku byly účelově shromažďovány jen důkazy v jeho neprospěch k potvrzení předpojaté konstrukce viny, je tedy nutno též odmítnout.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěry obecných soudů, které jsou dostatečně odůvodněné a mají oporu v provedeném důkazním řízení. Pokud s nimi stěžovatel nesouhlasí, nelze samu tuto skutečnost v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2012

Stanislav Balík

předseda senátu