Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of constitutional violation and procedural exhaustion.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a pensioner against lower court rulings. The applicant argued that her pension calculation discriminated against her due to emigration to Austria, but failed to exhaust administrative remedies or provide evidence of the alleged discrimination. The court ruled that the lower courts correctly applied the principle of subsidiarity, noting that the state cannot be held liable for administrative errors if the applicant did not challenge them in prior proceedings.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are inadmissible if they merely repeat arguments already addressed by lower courts without establishing a fundamental violation of constitutional rights or exhausting necessary procedural remedies.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. T., zastoupené JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem Praha 5, Staropramenná 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1014/2011, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008 ve věci sp. zn. 64 Co 133/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2007 ve věci sp. zn. 20 C 114/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 30 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Shora označeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu České správy sociálního zabezpečení při výpočtu jejího starobního důchodu. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal zásadní právní význam projednávané věci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se správností jí vypočteného starobního důchodu, přičemž zdůrazňuje, že uvedeným výpočtem byla diskriminována v důsledku emigrace do Rakouska v roce 1982, přestože takovou diskriminaci výslovně vylučuje Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovaná pod č. 55/2001 Sb.m.s. Jelikož rozdíl mezi vyplacenými částkami starobního důchodu a částkami, jež správně měly být stěžovatelce vyplaceny, činil ke dni 31. 12. 2005 částku 60 674,- Kč, podala stěžovatelka na Českou republiku - Ministerstvo práce a sociálních věcí žalobu o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Ve vztahu k projednávané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje jen a pouze argumenty, se kterými se vypořádaly již soudy první a druhé instance, a taktéž soud dovolací.
Současně je namístě připomenout, že tvrzeným diskriminačním postupem České správy sociálního zabezpečení se obecné soudy - tak jak opakovaně uváděly v odůvodněních napadených rozhodnutí - nemohly věcně zabývat, neboť prizmatem principu subsidiarity nemůže být dána odpovědnost státu za nesprávný úřední postup nebo za nezákonné rozhodnutí, pokud stěžovatelka v původním řízení proti tomuto postupu/rozhodnutí nikterak nebrojila.
V této souvislosti postačí pouze uvést, že ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozsudky spočívají na nesprávných skutkových zjištěních, že proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nepodala opravný prostředek, v ústavní stížnosti toto své tvrzení nikterak nekonkretizuje a na podporu tohoto svého tvrzení ani nepředkládá žádný důkaz (resp. nenavrhuje jeho provedení).
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu