Constitutional Court dismissed constitutional complaint as clearly unfounded due to lack of fundamental rights violation.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Lapos PZ against lower court judgments in a debt dispute. The applicant argued that the proceedings violated her rights to a fair trial and property protection, but the Court found the matter had already undergone two rounds of appeal and cassation. Consequently, the Court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts properly reasoned their decisions based on established facts.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are clearly unfounded when the applicant merely disputes factual findings or legal conclusions without demonstrating a violation of fundamental rights or freedoms.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti LAPOS PZ, spol. s r. o., se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, Nádražní 140, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Preslova 9/361, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, čj. 28 Cdo 496/2011 - 242, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2010, čj. 8 Co 271/2010 - 214, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2010, čj. 24 C 268/2008 - 174, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o vzájemném návrhu na zaplacení částky 792.233,- Kč s příslušenstvím, v němž jako žalobkyně neuspěla. Vydáním napadených rozsudků mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou argumentaci uzavřela tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo též k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že poté co věc prošla odvolacím i dovolacím řízení, Okresní soud v Novém Jičíně, rozsudkem ze dne 22. 2. 2010 (napadeným touto ústavní stížností), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému částku 789.773,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu v části, v níž se žalovaný domáhal zaplacení 2.640,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek (výrok III. a IV.). Okresní soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1071/2006. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě, v záhlaví označeným rozsudkem, rozsudek okresního soudu potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozsudek krajského soudu ve výroku I., v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu, pokud jím byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 97.734,70 Kč s příslušenstvím, a výroku III. a IV., i ve výroku II. a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2010, čj. 24 C 268/2008 - 174, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2010, ve výroku I., pokud jím byla uložena stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému částku 97.734,70 s příslušenstvím, i ve výrocích III. a IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V ostatních částech dovolání odmítl.
III. Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí obecných soudů (rozhodnutí dovolacího soudu jen v části, v níž její dovolání odmítl) polemikou s jejich skutkovými a právními zjištěními, takže celá ústavní stížnost je jen zopakováním argumentů, které již uplatnila v předchozích stadiích řízení.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkoumání napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatelky se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces neodpovídá skutečnosti, o čemž svědčí m.j. fakt, že předmětná věc prošla dvakrát odvolacím i dovolacím řízením. Obecné soudy v posuzované věci řádně a srozumitelně objasnily své právní závěry ohledně existence právního důvodu pro plnění stěžovatelky a otázky bezdůvodného obohacení. Vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvodily právní závěry, které náležitě a pečlivě odůvodnily. Nejvyšší soud se rovněž pečlivě zabýval všemi argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádal.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelky, není v jeho kompetenci, aby přehodnocoval závěry obecných soudů v konkrétních detailech sporu. Jak bylo už výše uvedeno, věc prošla dvakrát všemi stadii řízení před obecnými soudy této republiky, včetně řízení u Nejvyššího soudu. V detailech lze odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí a nemá smysl z nich zde cokoli opakovat či zdůrazňovat. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, nezakládá to automaticky odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu