I.ÚS 3573/11 · Ústavní soud České republiky

Uplatnění principů spravedlivého procesu v řízení o tzv. bagatelní pohledávce

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 12. dubna 2012

sp. zn. I. ÚS 3573/11

ve věci ústavní stížnosti FENICIA, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Nad Úpadem 234, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2011 č. j. 164 EC 917/2010-30, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba z důvodu promlčení pohledávky.

I. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2011 č. j. 164 EC 917/2010-30 byla porušena základní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2011 č. j. 164 EC 917/2010-30 se proto ruší.

Odůvodnění

I. Stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě vydaného v řízení o zaplacení 1 010 Kč, ve kterém jako žalobce neuspěla. Uvedla, že podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalovanému D. D. na zaplacení částky 1 010 Kč, protože žalovaný cestoval místní dopravou bez platného jízdního dokladu. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor, ve kterém namítal promlčení. Ve svém vyjádření k odporu ze dne 22. 6. 2011 stěžovatelka upozornila soud na to, že žalovaný podepsal "dohodu s cestujícím", ve které uznal svůj dluh co do důvodu i výše podle § 558 občanského zákoníku. Pohledávka se proto promlčuje v desetileté promlčecí lhůtě podle § 110 občanského zákoníku. Jelikož k tomuto uznání došlo dne 19. 12. 2008, k promlčení žalované částky nemohlo dojít. Následně bylo ve věci nařízeno jednání, ze kterého se stěžovatelka omluvila, upřesnila další skutková tvrzení, doplnila důkazy a opět uvedla, že žalovaný svůj dluh uznal co do důvodu i výše. Přesto Okresní soud v Ostravě její žalobu zamítl z důvodu promlčení s odkazem na § 108 občanského zákoníku. Stěžovatelka zdůraznila, že okresní soud v odůvodnění rozsudku naprosto pominul její tvrzení o tom, že žalovaný svůj dluh uznal co do důvodu i výše. K žádnému z podání stěžovatelky, ve kterém na toto uznání dluhu upozornila, nepřihlédl. Napadený rozsudek tak vykazuje prvky svévole ze strany soudu.

Stěžovatelka dodala, že podala u téhož soudu velké množství návrhů a vzhledem k tomu, že se ve všech případech jedná o tzv. bagatelní věci, není v těchto případech přípustný žádný opravný prostředek. Vyjádřila své obavy z toho, že se nebude jednat o ojedinělý případ a v konečném důsledku by mohlo dojít k tomu, že v součtu by mohla přijít o nemalé částky, čímž by bylo zasaženo do její majetkové sféry a jejího práva na ochranu vlastnictví. Podle názoru stěžovatelky tak byla postupem okresního soudu porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.

II. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Ostravě. Ten uvedl, že se v předmětné věci ztotožňuje s vyjádřením zástupce stěžovatelky v tom, že ze strany soudu došlo k pochybení při rozhodování ve věci samé.

Z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2011 č. j. 164 EC 917/2010-30 Ústavní soud zjistil, že jím byl zamítnut návrh stěžovatelky na zaplacení pohledávky ve výši 1 010 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný cestoval dne 19. 12. 2008 bez platného jízdního dokladu, a vznikla mu tak povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému v celkové výši 1 010 Kč s tím, že se zavázal svůj dluh zaplatit nejpozději do 15 dnů od uvedeného data, tedy do 4. 1. 2009. K zamítnutí žaloby soud přistoupil poté, co zaujal právní názor, že povinnost žalovaného plnit byla ohraničena datem 4. 1. 2009, od 5. 1. 2009 mu začala běžet jednoroční promlčecí lhůta, a jelikož žaloba byla podána dne 18. 11. 2011, byla pohledávka promlčena.

III. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby přezkoumával celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a nahrazoval dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavní práva účastníka řízení.

Z řízení před okresním soudem vyplývá, že stěžovatelka podala žalobu poté, co jí žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve výši 1 010 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný v "dohodě s cestujícím" svůj dluh uznal co do důvodu i výše, odůvodnila stěžovatelka svoji žalobu odkazem na § 110 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se pohledávka promlčuje v desetileté promlčecí době. Na tuto skutečnost upozornila soud v průběhu řízení v několika písemných podáních. Z odůvodnění rozsudku napadeného touto ústavní stížností ale vyplývá, že okresní soud se zmíněným argumentem stěžovatelky a jejím odkazem na ustanovení § 558 a 110 občanského zákoníku vůbec nezabýval. Žalobu zamítl, se stručným odkazem na ustanovení § 108 občanského zákoníku, jako promlčený nárok. Ze stručného odůvodnění zmíněného rozsudku nijak nevyplývá, že by se jakkoli zabýval a vypořádal s důkazem stěžovatelky o uznání dluhu žalovaným. Touto otázkou se tedy vůbec nezabýval a na několikerá podání stěžovatelky o uznání dluhu žalovaným nijak nereagoval.

Tímto postupem tak zatížil své řízení vadou, která již má, byť se jedná o tzv. "bagatelní věc", ústavněprávní dimenzi. Z principů, na nichž je založen spravedlivý proces, totiž nelze slevit ani u bagatelních věcí. Ani u tohoto typu věcí nelze abstrahovat od zásady hodnocení důkazů, vyjádřené v § 132 odst. 1 občanského soudního řádu. Shora uvedeným postupem tak okresní soud porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny s tím výsledkem, že vůbec nevzal v úvahu její relevantní argumenty a rozhodl v její neprospěch.

Na základě uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Ostravě. Rozhodl tak bez ústního jednání, protože účastníci řízení, v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 téhož zákona, souhlasili s upuštěním od ústního jednání v této věci.