Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding administrative court jurisdiction and procedural stoppage.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the district and regional courts' decision to halt proceedings. The applicant argued that the courts improperly stopped the case concerning a municipal fine, violating his right to court protection and legal judge under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that mere disagreement on legal interpretation does not constitute a fundamental rights violation and that the Constitutional Court must exercise self-restraint, avoiding merit review of ordinary court decisions.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Rozdílný názor na interpretaci běžného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva základního a Ústavní soud se musí řídit principem sebeomezení.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. V. S., zastoupeného JUDr. Břetislavem Kuncem, advokátem se sídlem Krkonošská 612, 468 61 Desná, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 31. října 2011 č. j. 36 Co 459/2010-153 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. listopadu 2010 č. j. 12 C 316/2003-146, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatel v návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2012 a doplněném po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad návrhu podáními doručenými dne 9. 3. 2012, 6. 4. 2012 a dne 11. 4. 2012, napadá v záhlaví rozhodnutí označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 31. 10. 2011 č. j. 36 Co 459/2010-153 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 11. 2010 č. j. 12 C 316/2003-146, jímž okresní soud výrokem I. zastavil řízení, v němž se stěžovatel (v procesním postavení žalobce) domáhal přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu v Jablonci č. 67/00 ze dne 11. 5. 2010.
Ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a sice právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva stěžovatele jako účastníka řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že řízení v předmětné věci nesprávně zastavily, i když měly věc projednat a rozhodnout o ní, a to s ohledem na zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen "s. ř. s.").
II. Jak se zjišťuje z připojených listin, Okresní soud v České Lípě s odvoláním na ustanovení § 130 s. ř. s. podle ustanovení § 104b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení a poučil stěžovatele o právu napadnout předmětné rozhodnutí správní žalobou.
Odvolací soud potvrdil usnesení prvoinstančního soudu a konstatoval, že projednávaná věc nenáleží do pravomoci soudů projednávajících a rozhodujících věci občanskoprávní, pracovní, rodinné či věci z obchodních vztahů, neboť žalobou je napadeno rozhodnutí komise pro projednávání přestupků Městského úřadu v Jablonci nad Nisou, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 000,- Kč. Jde tedy o rozhodnutí veřejné správy, kde je dána pravomoc soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví, přičemž podle názoru odvolacího soudu nejde o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení § 104b odst. 2 o. s. ř., které by odůvodňovaly postup navrhovaný stěžovatelem v jeho odvolání.
III. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že návrh po jeho doplnění po formální stránce vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ve své judikatuře Ústavní soud tradičně připomíná, že není součástí, a tedy ani vrcholem obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů (viz čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a soudů obecných; Ústavní soud není primárně povolán k výkladu obyčejných zákonů v oblasti veřejné správy, a to včetně procesních řádů, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva, samozřejmě v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, je věcí soudů obecných.
Aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy by mohla být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva, což by bylo důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pod tímto zorným úhlem také důvodnost podané ústavní stížnosti posuzoval. Případ extrémního vybočení z mezí výše vyložených při interpretaci příslušných zákonných ustanovení s. ř. s. nebo o. s. ř. obecnými soudy v projednávané věci však Ústavní soud nezjistil.
Před posouzením námitek stěžovatele Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že rozhodování o ústavních stížnostech je jeho mimořádnou pravomocí, spojenou s možností vážně zasáhnout do právního stavu nastoleného pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími orgánů veřejné moci, a tedy ovlivňovat právní jistotu účastníků příslušných vztahů. Již proto musí Ústavní soud postupovat rozvážně a důsledně se řídit principem sebeomezení. Návrh stěžovatele směřuje svou podstatou k tomu, aby Ústavní soud meritorně přezkoumával napadené rozhodnutí, jako by byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty uvedenými v ústavní stížnosti se zabývaly oba obecné soudy již v předchozích řízeních a řádně se s nimi vypořádaly.
Jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát připomenuto, rozdílný názor na interpretaci běžného práva sám o sobě nemůže založit porušení práva základního (mezi mnohými viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 31/97
, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66). Ústavní soud zcela akceptuje, že obecný soud je kdykoli v průběhu řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodovat ve věci samé, a že nedostatek pravomoci soudu je nedostatkem, který nelze odstranit. Důvody, které vedly obecné soudy k závěru o nutnosti zastavit řízení proti rozhodnutí Městského úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 5. 2000, jsou velmi zevrubně vyjádřeny v odůvodněních napadených rozhodnutí, na které Ústavní soud jako na správné odkazuje, přičemž neshledal nezbytným k této argumentaci cokoli dalšího připojit.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel zkrácen na svých ústavně garantovaných právech, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu