Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 917/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.917.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against civil court costs ruling as clearly unfounded.

Geschäftsnummer III.ÚS 917/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a company against a civil court's decision on litigation costs. The applicant argued that the court deviated from established practice regarding legal aid fees, violating principles of legal certainty and legitimate expectation. The court ruled that mere disagreement with prevailing practice does not constitute a violation of fundamental rights unless the decision is arbitrary or excessive, which was not demonstrated here.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded if the applicant's claim of a violation of fundamental rights has already been previously assessed and found unfounded, or if the contested decision is merely different from established practice without reaching the threshold of arbitrariness or excessiveness.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint litigation costs legal certainty arbitrary decision fundamental rights civil procedure unfounded complaint

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Jako takovou ji senát Ústavního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci, a to v té části jeho výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Turon s. r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 133/64, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. února 2012 č. j. 72 C 798/2011-14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v jeho občanskoprávní věci, a to v té části jeho výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech tohoto řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Brně zavázal žalovaného F. F. zaplatit stěžovateli (žalobci coby právnímu nástupci Dopravního podniku města Brna) částku ve výši 1 022 Kč s úrokem z prodlení z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky k němu a na náhradě nákladů řízení přiznal stěžovateli částku 4 980 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a vyhlášky č. 177/1996 Sb.; k původně uplatňovaným nákladům řízení v částce 8 880 Kč soud uvedl, že žalobci nebyly v této výši přiznány "s ohledem na množství obsahově stejných jím podaných žalob".

V obšírně zdůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy od účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. rozhodovaly o nákladech řízení "pouze podle této vyhlášky" a tento způsob rozhodování se stal stabilním a očekávatelným. V tomto případě však byl zcela potlačen princip právní jistoty a legitimního očekávání, neboť soud rozhodl "naprosto odlišně od léta zažité praxe"; sama "snadnost" sporu zde přitom nemůže být pro postup dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. určujícím faktorem.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností téhož stěžovatele, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou usnesením

sp. zn. III. ÚS 611/12

ze dne 8. 3. 2012 odmítl.

Ústavní soud proto už jen připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde, se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

);

povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti po výtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Jak již bylo dříve dovozeno (viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 611/12

shora), nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí. Argument, že se obecný soud odchýlil od dosavadní většinové aplikační praxe, může být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu relevantní tehdy, pakliže směřuje (vůbec) do prostoru základních práv, a současně platí, že "odlišný" názor je ústavněprávně neakceptovatelný. Ani jedna z těchto podmínek však naplněna není (viz též výše), přičemž (dále) je určující, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat - bez dalšího - ani jako "svévolné", či excesivní; obecný soud své rozhodnutí určitým způsobem odůvodnil, přičemž názor opřený o "množství obsahově stejných podaných žalob" je srozumitelný ve smyslu kvalifikace daného řízení jako triviálního, mnohočetně opakovaného, s týmiž určujícími "toliko administrativními" znaky, čemuž odpovídá i evidentně nižší úroveň odborné náročnosti stěžovateli poskytnuté právní pomoci, a v této logice i "nižší" odměna (dle advokátního tarifu), jež za ni přísluší. V připodobitelných věcech ústavních stížností stěžovatelky Bazcom, a. s., se sídlem v Praze 2, vycházejících z řízení, ve kterých obecný soud náklady advokátního zastoupení nepřiznal (jako nikoli účelně vynaložené), Ústavní soud konstatoval, že "... pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (viz usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2777/11

ze dne 27. 12. 2011).

V usnesení

sp. zn. III. ÚS 1175/11

ze dne 19. 5. 2011 se k otázce aplikační odlišnosti vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb. Ústavní soud vyjádřil tak, že se zjevuje typicky v situacích, kdy náročnost řízení (délkou, množstvím úkonů právní služby, apod.) překročí náročnost "paušální", na jejímž odhadu je založena odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., a kdy se prosadí odměna vypočtená podle náročnosti "konkrétní". Nic logicky nepřekáží tomu, aby podobné platilo i tehdy, když (i z jiných hledisek) měřená náročnost řízení onu náročnost paušální naopak v podstatné míře nedosahuje. Výše požadovaný "silný" důvod k zásahu Ústavního soudu tedy vskutku absentuje.

Ve shodě se shora ohlášeným usnesením ve věci

sp. zn. III. ÚS 611/12

je tudíž i takto doloženo, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo a že jeho ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji senát Ústavního soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu