Constitutional complaint dismissed as inadmissible because final judicial proceedings were not yet concluded.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court judgment. The applicant argued that the Supreme Court violated her right to court protection and property rights, but the Court found the proceedings were not yet final. Since the case was remanded by the Supreme Court's large senate back to the district court, the condition of exhausting all legal remedies was not met, rendering the complaint inadmissible under the principle of subsidiarity.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all available legal remedies, as the principle of subsidiarity prohibits the Constitutional Court from intervening in ongoing proceedings.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha (soudce zpravodaj), Jan Musil, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný a Michaela Židlická o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Š. R., Ph.D., zastoupené JUDr. Janou Ryšavou, advokátkou v Praze 3, Slezská 108, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012 č. j. 31 Cdo 51/2010-106, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. Bytového družstva - Práčská sedma, se sídlem Praha 10, Práčská 2598/95, a 2. J. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2012, stěžovatelka napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, když tvrdí, že tímto rozsudkem Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a neposkytl ochranu jejím právům podle čl. 90 Ústavy ČR. Tím porušil rovněž čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a neochránil její majetek v podobě jejích členských práv a povinností v bytovém družstvu podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka spolu s vedlejším účastníkem č. 2 podala žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 10, kterou se domáhala určení vlastnictví k bytové jednotce č. XX v budově č. p. X v k. ú. Záběhlice, obec Praha, zapsané na LV XY pro k. ú. Záběhlice a spoluvlastnického podílu ve výši 527/76034 na společných částech této budovy. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. února 20009 č. j. 15 C 433/2007-66. Odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka č. 2 Městský soud v Praze vyhověl a výše uvedeným rozsudkem určil, že výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy je 1. vedlejší účastník. Proti tomuto rozsudku podal 2. vedlejší účastník dovolání. Senát Nejvyššího soudu, který měl dovolání projednat, dospěl při výkladu ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2001 sp. zn. 30 Cdo 1865/2000. Věc proto postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Ten v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že k dovolání vedlejšího účastníka č. 2 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009 č. j. 20 Co 372/2009-90 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Tento rozsudek napadla stěžovatelka ústavní stížností.
3. Ústavní soud přezkoumal splnění podmínek řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba, aby stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V předmětné věci tato podmínka splněna není. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti neumožňuje Ústavnímu soudu do neukončeného řízení vstoupit. Řízení se na základě napadeného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vrací do stadia řízení o odvolání před Městským soudem v Praze. Věc proto není ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pravomocně ukončena a řízení o předmětu sporu dále pokračuje.
4. Podle ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2011 č. j. Org. 40/11 (č. 242/2011 Sb.), o atrahování působnosti, přísluší rozhodnout o ústavních stížnostech proti rozhodnutím velkých senátů kolegií Nejvyššího soudu plénu Ústavního soudu. Z výše uvedených důvodů proto plénu Ústavního soudu nezbylo, než aby podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítlo jako nepřípustnou, a to podle návětí § 43 odst. 1 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2012
Pavel Holländer v. r.
místopředseda Ústavního soudu