Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1727/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.1727.11.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal against court communication denying party standing in commercial debt assignment proceedings.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1727/11
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging a Supreme Court communication denying their participation as a defendant in a commercial debt assignment case. The applicant argued this procedural exclusion violated their fundamental rights, while the Supreme Court maintained the decision was based on contractual terms regarding debt valuation. The Court ruled that the communication was not a final decision subject to cassation and that the applicant had adequate legal remedies within the ordinary judicial system.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint against a court communication denying party standing is inadmissible if it does not constitute a final decision or if the applicant has adequate remedies within the ordinary legal system.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility court communication status party standing commercial proceedings debt assignment contract terms cassation jurisdiction limits

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
I když Ústavní soud považuje za rozhodující věcný obsah aktu, a nikoliv jeho formální označení, v projednávané věci nelze v žádném případě považovat označené sdělení za rozhodnutí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, AK se sídlem Londýnská 55, 120 21 Praha 2, proti sdělení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2011 sp. zn. 8 Cmo 145/2009, resp. jinému zásahu Vrchního soudu v Olomouci v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění soudem ve smyslu ustanovení § 183k obchodního zákoníku, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 9. června 2011 doplněnou podáními ze dne 12. ledna 2012 a dne 6. března 2012 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. Rozhodnutí soudu o tom, že v označeném řízení nebude se stěžovatelem pokračováno jako účastníkem řízení na straně navrhovatele, bylo vyjádřeno ve formě sdělení, a proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud, v případě, že sdělení soudu nebude považovat za rozhodnutí, posoudil postup Vrchního soudu v Olomouci jako jiný zásah orgánu veřejné moci, jímž je stěžovateli znemožněno účastnit se řízení zahájeného u Krajského soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 Cm 114/2005 a dále vedeného u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 Cmo 145/2009 a aby tomuto soudu zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele.

Stěžovatel uvedl, že v řízení, ve kterém se domáhá účastenství, jde o přezkoumání přiměřenosti protiplnění a určení jiné výše protiplnění podle ustanovení § 183k obchodního zákoníku. Řízení bylo zahájeno k návrhu Ing. T. V. a Ing. T. K. proti obchodní společnosti OKD, a. s., se sídlem v Ostravě a společnosti RPG INDUSTRIES SE se sídlem na Kypru. V průběhu odvolacího řízení uzavřel T. K. se stěžovatelem smlouvu o postoupení části své pohledávky, jeho návrhu na připuštění vstupu stěžovatele do řízení však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 1. 2010 č. j. 8 Cmo 145/2009-797 nevyhověl. Usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud zrušil usnesením ze dne 16. 11. 2010 č. j. 29 Cdo 2403/2010-813, vrchní soud však dal i poté najevo, že se stěžovatelem jako s účastníkem řízení na straně navrhovatele nebude pokračovat. S tímto závěrem projeveným dne 8. 4. 2011 ve formě sdělení adresovaného JUDr. Josefu Skácelovi stěžovatel nesouhlasil, neboť měl za to, že předmětná pohledávka byla způsobilá k postoupení a jemu jako majiteli její části svědčí právo být účastníkem řízení na straně navrhovatele.

Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 2011 vyjádřil přesvědčení, že svým sdělením žádná práva stěžovatele neporušil a že forma jeho procesního postupu odpovídala pokynu Nejvyššího soudu obsaženého v usnesení ze dne 16. 11. 2010 čj. 29 Cdo 2403/2010-813. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že postoj k účastenství stěžovatele v projednávané věci bude odůvodněn v rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé.

V replice ze dne 26. 7. 2011 stěžovatel setrval na své argumentaci o upření práv spojených s účastenstvím v řízení. Zopakoval, že se proti sdělení soudu nemá možnost bránit a jeho obrana až po vydání rozhodnutí ve věci samé by nemusela být efektivní, neboť by se o takovém rozhodnutí vůbec nemusel dovědět. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4554/2007 a sp. zn. 29 Cdo 2403/2010 stěžovatel uvedl, že hmotně právní sukcese se projeví bez dalšího v okruhu účastníků řízení, neboť účastenství je tu přímo spjato s tím, o čí práva nebo povinnosti má v řízení jít.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2012 stěžovatel připojil informaci o zastavení řízení o dovolání proti sdělení/přípisu Vrchního soudu v Olomouci.

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2010 čj. 8 Cmo 145/2009-797, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010 č. j. 29 Cdo 2403/2010-813, sdělení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 2742/2011-854 připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci nevyhověl návrhu na vstup stěžovatele do řízení na straně navrhovatelů, neboť na základě ujednání ve smlouvě o postoupení pohledávky, podle které měla převáděná pohledávka vzniknout až na základě rozhodnutí soudu, dospěl k závěru, že postupovaná pohledávka dosud neexistuje. Nejvyšší soud v dovolacím řízení usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil s tím, že ustanovení § 107a o. s. ř. o singulární sukcesi se v nesporném řízení nepoužije. Podle dovolacího soudu, zjistí-li soud právní skutečnost, s níž je spojen převod nebo přechod práva či povinnosti, o něž v řízení jde, nebo je-li taková skutečnost soudu oznámena některým z účastníků, pokračuje soud v řízení s procesním nástupcem poté, kdy o pokračování v řízení s procesním nástupcem uvědomí účastníky i procesního nástupce přípisem či usnesením o vedení řízení podle § 167 o. s. ř. Přípisem ze dne 8. 4. 2011, označeným jako sdělení a adresovaným JUDr. Josefu Skácelovi, který je právním zástupce navrhovatele T. K. a právním zástupcem stěžovatele v dovolacím řízení, Vrchní soud v Olomouci sdělil, že se stěžovatelem jako s účastníkem řízení nebude v tomto řízení pokračováno. Dovolání stěžovatele proti přípisu Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud zastavil, neboť dovoláním nelze napadnout přípis odvolacího soudu nemající povahu rozhodnutí. V závěru odůvodnění usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud postupoval v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti, podmínky její přípustnosti a projednatelnosti.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnosti oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Stěžovatel napadl sdělení obecného soudu, které z opatrnosti označil za rozhodnutí. Ústavní soud dal již dříve najevo, že se hlásí k doktrinárnímu výkladu pojmu "rozhodnutí", podle něhož není důležité, jak je akt označen, neboť za podstatné považuje, zda jím orgán veřejné moci autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry fyzické či právnické osoby (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 16/96

ze dne 6. 1. 1997, U 1/7 SbNU 325). I když Ústavní soud považuje za rozhodující věcný obsah aktu, a nikoliv jeho formální označení, v projednávané věci nelze v žádném případě považovat označené sdělení za rozhodnutí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nepřichází proto v úvahu vyslovení rušícího nálezu, neboť kasace přichází v úvahu právě a výlučně v případě neústavního rozhodnutí, nikoli však v případě jiných zásahů do ústavně chráněných práv. Ve vztahu ke sdělení Vrchního soudu v Olomouci nelze tedy kasační pravomoc Ústavního soudu uplatnit.

Stěžovatel alternativně označil postup odvolacího soudu, který s ním odmítl jednat jako s účastníkem řízení, jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Jiný zásah orgánu veřejné moci Ústavní soud interpretuje tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243).

V projednávané věci stěžovatel podrobil kritice stav, kdy jej obecný soud nepovažuje za účastníka řízení a nejedná s ním. Ústavní soud vzal v úvahu, že odvolací soud usoudil o účastenství stěžovatele v řízení na základě ujednání ve smlouvě o postoupení pohledávky, které váže existenci pohledávky na očekávané rozhodnutí soudu, resp. smluvní strany předpokládají nulovou výši pohledávky, bude-li soudem určeno protiplnění nižší než 1 010 Kč na jednu akcii minoritních akcionářů; tuto výši protiplnění určila valná hromada. Ústavní soud respektuje, že obecný soud je kdykoliv za řízení povinen přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, mezi které patří i podmínky na straně účastníků řízení. Pokud Vrchní soud v Praze dovodil, že pro vstup stěžovatele do řízení nebyly dány zákonné podmínky, a důvody svého rozhodnutí blíže vyložil, rozvedl a opřel o adekvátní zjištění plynoucí z označeného smluvního ujednání, pak Ústavní soud i za situace, že předmětné usnesení obecného soudu (ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 8 Cmo 145/2009) bylo (z procesních důvodů) zrušeno, neshledal důvod ke svému zásahu a závěr Vrchního soudu v Olomouci respektoval.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost směřující proti sdělení Vrchního soudu v Olomouci, neboť šlo o návrh, k jehož projednání není příslušný; ústavní stížnost směřující proti jiného zásahu Vrchního soudu v Olomouci odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu