Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1278/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1278.12.1 KI-generiert

II.ÚS 1278/12 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer II.ÚS 1278/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Legislator-Regeste

KI-generiert

II.ÚS 1278/12 · Ústavní soud České republiky: zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti REZIDENCE KRÁLOVSKÉ VINOHRADY, s.r.o., se sídlem Uruguayská 438/6, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Jahelkou, advokátem se sídlem Bílkova 132/4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 578/2011-74 ze dne 19. ledna 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení ústavně garantovaného práva tím, že odvolací soud uplatnil moderační právo dle ust. § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), a nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů, ač k použití moderačního práva nebyly dle jejího mínění žádné důvody, resp. nebyly splněny předpoklady pro jeho aplikaci.

Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvého stupně svým rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 26 C 105/2011-44, zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal uložení stěžovatelce povinnosti zdržet se průchodu a průjezdu průjezdem v suterénu domu čp. XX v katastrálním území Vinohrady, směrem do ulice Uruguayská a zpět, s tím, že je vlastníkem domu čp. XX a stěžovatelka, která je vlastníkem pozemku č. XY průjezd užívá bez právního důvodu k dopravě stavebního materiálu na tento pozemek. Současně vedlejšímu účastníkovi jako neúspěšnému žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 13 080 Kč k rukám jejího právního zástupce.

Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání. Soud druhé stolice potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé. Avšak v případě nákladů řízení dospěl odvolací soud k odlišným závěrům. Použil moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř., když shledal, že v dané právní věci bylo prokázáno (současně o tom mezi účastníky není sporu), že stěžovatelka využívala právo průjezdu a průchodu domu čp. XX jako vlastník pozemku XY ke stavební činnosti, byť jen krátce. Je tak dle odvolacího soudu nepochybné, že to byla stěžovatelka, která svým jednáním vznik sporu zapříčinila. V této okolnosti spatřuje odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby úspěšné žalované náhradu nákladů řízení odepřel, přičemž odkázal na ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 150 téhož předpisu. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil dle § 220 odst. l o. s. ř.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve výrocích o nákladech řízení brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které předestřela argumentaci, která má prokázat, že předpoklady pro aplikaci moderačního práva nebyly splněny. Nejdříve konstatovala, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je rozhodnutím "zcela nepochybně" překvapivým. Stěžovatelka prý byla v meritu sporu zcela úspěšná, soud prvého stupně jí také v souladu s tím přiznal plné právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka oprávněně nabyla během řízení dojmu, že v řízení byla prokázána jak jednorázovost krátkého užití průchodu předmětného domu v souvislosti s pozemkem parc. č. XY, tak i oprávněnost jejího jednání. Stěžovatelka tak prý měla "právo vycházet z toho, že její jednání bylo zcela v souladu se zákonem". Navíc soud prvého stupně právo na náhradu nákladů v plné výši přiznal, takže se prý neměla důvod domnívat, že by při jejím plném úspěchu ve věci měl odvolací soud postupovat za tohoto stavu věcí jinak.

Stěžovatelka dále zdůraznila, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze prý jednoznačně vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci samé, je prý nutno takový postup označit za porušující principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž příkladmo odkázala na nález ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 455/01

ze dne 2. května 2002, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, č. 57. Stěžovatelka sice připustila, že podle ust. § 150 o. s. ř. má soud možnost nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení i účastníkům, kteří byli ve sporu úspěšní a kteří neporušili žádnou povinnost, musí však k tomu existovat důvody vhodné zvláštního zřetele a musí jít o případy výjimečné, přičemž tak tomu v souzené věci prý není. V této souvislosti stěžovatelka zejména poukázala na to, že v rámci odůvodnění napadených výroků se Městský soud omezil pouze na konstatování, že je nesporné, že k užití průchodu domu č. p. XX v souvislosti s pozemkem parc. č. XY před podáním žaloby došlo, byť jen krátkodobě, čímž měla stěžovatelka zavinit spor. Takové odůvodnění je ale při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. prý zcela nedostatečné a naprosto nevyhovující poměrům souzené věci. Stěžovatelka se naopak domnívá, že "pokud by se Městský soud podrobněji zabýval okolnostmi, za nichž k podání žaloby vůči stěžovatelce došlo, musel by nutně dospět k závěru, že k podání žaloby nebyly žádné rozumné důvody a že tato žaloba byla podána zcela zbytečně, což však nemůže být v právním státě přičítáno k tíži stěžovatelky".

Podle názoru stěžovatelky jsou tedy napadené výroky "nezákonným excesem, který vyžaduje ingerenci Ústavního soudu". Stěžovatelka uvedla, že nezpochybňuje v obecné rovině správnost existence oprávnění soudu postupovat v odůvodněných případech dle § 150 o. s. ř., které je "nepochybně vhodným a sociálně potřebným nástrojem pro odstranění nepřiměřené tvrdosti zákona". I když však závisí aplikace tohoto ustanovení do značné míry na úvaze soudu, jistě to prý v právním státě neznamená, že k aplikaci tohoto ustanovení může soud přistupovat zcela libovolně a bez jakýchkoliv pravidel a náležitého odůvodnění.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s aplikací moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy

sp. zn. III. ÚS 138/2000

,

III. ÚS 303/04

,

III. ÚS 351/04

,

III. ÚS 501/04

,

III. ÚS 606/04

,

III. ÚS 151/06

,

IV. ÚS 369/06

,

III. ÚS 677/07

aj.).

Na druhém místě připomíná Ústavní soud svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu § 150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3244/11

,

II. ÚS 3450/11

,

II. ÚS 1324/11

aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález

sp. zn. II. ÚS 828/06

ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález

sp. zn. IV. ÚS 289/03

ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].

Ústavní soud si je samozřejmě vědom též právních názorů, které vyslovil například v nálezu

sp. zn. II. ÚS 2388/10

ze dne 21. dubna 2011 (text nálezu je dostupný v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nicméně musí podtrhnout, že právní názory vyslovené v jeho nálezech nejsou bez dalšího subsumovatelné a aplikovatelné na všechny další obdobné případy. Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že za situace, kdy v nyní posuzovaném případě (na rozdíl od věci

sp. zn. II. ÚS 2388/10

) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci ust. § 150 o. s. ř., by bylo extrémně formalistickým požadavkem, pokud by ex post trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu (srov. např. usnesení

sp. zn. I. ÚS 1919/08

,

II. ÚS 3450/11

aj.). Jak již Ústavní soud rovněž judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 148/02

ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález

sp. zn. II. ÚS 169/09

ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatelky s názorem obecného soudu stran intenzity krátkého užití průchodu předmětného domu pro stavební činnost, na čemž odvolací soud postavil své odůvodnění stěžovatelkou rozporovaných nákladových výroků, kterážto argumentace není sama o sobě způsobilá zpochybnit ústavní konformitu ústavní stížností dotčených výroků rozsudku odvolacího soudu.

Ve světle řečeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. dubna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu