II.ÚS 664/12 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti D. D., zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 14, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 104/2010 ze dne 27. října 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 25/2011 ze dne 9. března 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 1231/2011 ze dne 27. října 2011 a o spojeném návrhu na zrušení ustanovení § 283, § 284, § 285 a § 286 trestního zákoníku a § 24 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákonných ustanovení se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 15 odst. 2, čl. 31, čl. 36, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a spolu s ústavní stížností podal rovněž návrh na zrušení shora označených zákonných ustanovení.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu napadených rozhodnutí, byl stěžovatel prvými dvěma z nich uznán vinným za jednání přesně popsané ve výrocích -zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu 30 měsíců a zároveň mu byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku trest propadnutí věcí ve výroku popsaných. Třetím ze shora označených rozhodnutí Nejvyšší soud ČR - s podrobným zdůvodněním reagujícím na stěžovatelem vznesené dovolací námitky, jež jsou nyní v podstatě opakovány i v ústavní stížnosti - dovolání stěžovatele podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel mj. s důrazem na to, že jeho činnost byla pro společnost prospěšná, neboť se snažil pomáhat nemocným lidem, připravoval z pěstovaného konopí různé látky a léky a proto také založil odbornou společnost Konopí je lék, o. s., jejímž posláním je získávání a šíření poznání o účincích a využití konopí, z čehož plyne, že mu nešlo o výrobu nebo jiné nakládání s omamnou látkou k účelům toxikomanickým - tvrdí porušení shora označených základních práv z důvodů obsáhle ve stížnosti rozvedených. Obdobně jako v dovolání poukazuje na to, že jeho jednání nebylo zakázané, když je lze podřadit pod termín "pokusnictví", použitý v ustanovení § 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a nebylo také nebezpečné pro společnost, naopak společnosti prospívalo.

Orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že by pěstoval, používal a poskytoval rostliny k jiným účelům než k alternativní léčbě, výzkumu a osvětě veřejnosti a v této souvislosti také namítá, že soudy porušily ústavně garantované právo na určování trestnosti činu a aplikaci takové normy, která je pro pachatele příznivější. Je totiž přesvědčen o tom, že v jeho případě, kdy k předmětnému jednání mělo dojít za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, měl být použit tento dříve platný trestní zákon, neboť nový trestní zákoník již materiální stránku trestného činu - nebezpečnost činu pro společnost, která v jeho případě s ohledem na popsané okolnosti rozhodně dána není, nezohledňuje.

Poukazuje také na důvody uváděné Ministerstvem zdravotnictví, které mu nevydalo jím žádané povolení k výsadbě konopí. Zabývá se dále rozborem zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, s tím, že pokud jde o ustanovení § 8 uvedeného zákona (vydávání povolení k zacházení) a § 24 téhož zákona (zákaz pěstování odrůd rostliny Cannabis s obsahem více než 0,3 procenta), představujících dle něj tzv. technický předpis ve smyslu čl. 1 odst. 3, 4 a 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/34 ES ze dne 22. 6. 1998 (dále i jen "směrnice č. 98/34"), nedošlo v rámci novelizace uvedeného zákona po vstupu České republiky k jejich oznámení Evropské komisi v souladu s uvedenou směrnicí, a proto se tato ustanovení podle ustálené judikatury Soudního dvora EU, kterou označuje, stala nevymahatelnými a tudíž na stěžovatele, který opakovaně avšak bezvýsledně žádal Ministerstvo zdravotnictví o vydání příslušného povolení, nelze nahlížet jako na osobu nakládající s návykovými látkami neoprávněně ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1, 2 trestního zákona.

Nejvyššímu soudu pak v návaznosti na podané hodnocení relevantních českých předpisů z hlediska směrnice č. 98/34 vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkou nevymahatelnosti dotčených ustanovení zákona č. 167/ 1998 Sb., jakož i to, že bez řádného zdůvodnění nepoložil Soudnímu dvoru dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, ač k tomu byl povinen a stěžovatel jej k tomu vyzýval, k řešení předběžnou otázku. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů, na jejichž podporu předložil dodatečně k ústavní stížnosti poslanecký návrh změny zákona o návykových látkách a dále kopii usnesení ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 3. 2012 č. j. 81582/2011-12/OPL, navrhl zrušení napadených rozhodnutí a zároveň pro rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny navrhl také zrušení v záhlaví označených zákonných ustanovení.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. V posuzované věci soud I. stupně i soud odvolací na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vedoucí je k závěru o trestnosti jednání stěžovatele. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele obsahujícím v zásadě shodné námitky, jako námitky nyní vznášené v ústavní stížnosti, své odmítavé rozhodnutí řádně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na jeho zdůvodnění tak lze odkázat.

Oproti námitkám uvedeným v ústavní stížnosti Ústavní soud, který se věcí zabýval především z pohledu zachování práva stěžovatele na soudní ochranu, stejně jako Nejvyšší soud nespatřuje v napadených rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, resp. v úvahách v nich obsažených ústavně nepřípustnou, tj. na základě pravidel logiky myslitelný rámec překračující, a tudíž neakceptovatelnou nesouladnou relaci mezi hodnocením důkazů a skutkovými a právními závěry obecných soudů. Rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

). Dovolací soud se pak ve svém rozhodnutí řádně vypořádal s námitkami v dovolání stěžovatelem vznášenými. Podrobně se zabýval obsahem relevantních ustanovení zákona č. 167/1998 Sb., se závěrem, že pokud v činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, byly shledány znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1, 2 trestního zákona, nedošlo ze strany soudů nižších stupňů k pochybení, přitom se zároveň zabýval i společenskou škodlivostí předmětného jednání stěžovatele ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákona a v souvislosti s tím mj. uvedl, že není pochyb o tom, že stěžovatel léčebnou činnost provozoval, to však ho nezbavuje trestní odpovědnosti, neboť jemu kladená trestná činnost spočívala v tom, že uvedené návykové látky zpracovával do podoby materiálu využitelného pro toxikomanii a není pochyb o tom, že v (rozhodnutích) popsaném rozsahu i způsobem, jakým s omamnými látkami nakládal, porušil zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovatelného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž pokud jde o tu část jeho činnosti, v níž sloužil nemocným lidem a pomáhal jim, odrazila se tato skutečnost ve stanovení mírného trestu.

Dovolací soud dále také podrobně objasnil, z jakých důvodů nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí předběžnou otázku. Učinil totiž závěr, že zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, není technickou normou, kterou je třeba nahlásit podle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 98/34, o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů s tím, že takový postup je vyloučen již s ohledem na ustanovení § 1 odst. 1 uvedeného zákona, podle něhož povinnosti stran zacházení s prekurzory a pomocnými látkami vykonává podle přímo použitelných předpisů Evropských společenství členský stát.

Jak dále uvedl, neshledal žádné rozpory ve stávající právní úpravě týkající se drog, event. návykových látek v České republice s Evropskými právními normami vydanými v této oblasti a také trestněprávní úprava obsažená mimo jiné i v ustanovení § 283 trestního zákoníku s těmito evropskými normami plně koresponduje a nejsou tudíž dány žádné okolnosti, které by vytvářely podmínky pro to, aby se daná věc v rámci předběžné otázky předkládala Soudnímu dvoru Evropské unie. Uvedený závěr Ústavní soud akceptuje a zároveň připomíná roli Nejvyššího soudu, jemuž jako vrcholnému soudnímu orgánu především přísluší ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.

Ústavní soud tak neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, v jeho rámci ani porušení práva na zákonného soudce. Stejně tak nepřisvědčil stěžovateli v tom, že došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny. Ve svém nálezu

sp. zn. IV. ÚS 158/2000

ze dne 22. 1. 2001 dal najevo, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější. V posuzované věci obecné soudy aplikovaly nový trestní zákoník s ohledem na svůj závěr, že jeho použití je pro stěžovatele příznivější s ohledem na možnosti uložení podmíněného trestu. Možností aplikovat předcházející trestní zákon pokud jde o posouzení trestnosti činu z hlediska naplnění jednoho z tehdejších znaků skutkové podstaty trestného činu - materiálního znaku nebezpečnosti činu pro společnost se sice soudy výslovně nezabývaly, nicméně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 nového trestního zákoníku jednání stěžovatele hodnotily též z pohledu společenské škodlivosti a to se závěrem již shora uvedeným, jež nasvědčuje tomu, že by stěží ve stěžovatelově případě uvažovaly o nenaplnění materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu, tak jak byl v obecné části vymezen dříve platným trestním zákoníkem.

Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu nezjistil, proto nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení dalších shora označených článků Listiny a ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení zákonných ustanovení shora označených, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.

Za tohoto stavu byly ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení zákonných ustanovení bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuty podle § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2012

Jiří Nykodým

předseda senátu Ústavního soudu