Constitutional Court dismisses constitutional complaint as partially unfounded and inadmissible regarding pending proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an environmental legal service against lower court rulings on competition law jurisdiction. The applicant argued that consumer protection claims should be heard in district courts, not city courts, and that the appeal court's decision violated fundamental rights. The court dismissed the complaint because the appeal court's ruling did not definitively end the proceedings, making a constitutional challenge to the interim decision procedurally inadmissible under the principle of subsidiarity.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu; Ústavní stížnost proti rozhodnutí, které neskončí řízení, je nepřípustná, pokud nelze předjímat vznik újmy.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ekologický právní servis, občanského sdružení se sídlem v Brně, Dvořákova 13, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 č. j. 33 Cdo 998/2011-79 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2010 č. j. 12 Co 65/2010-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dle jen "Listina") - zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 11. 2009 č. j. 43 C 241/2009-22, zamítl stěžovatelovu žalobu o uložení povinnosti žalované (M Motors CZ s. r. o., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici) zdržet se blíže specifikovaného protiprávního jednání. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému [§ 9 odst. 3 písm. l) o. s. ř.]. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl, jelikož uzavřel, že podané dovolání není ex lege přípustné [§ 237 až § 239 o. s. ř.].
Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje závěru, podle něhož žalované jednání splňuje znaky nekalé soutěže, v důsledku čehož je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud, konkrétně Městský soud v Praze, a setrvává v přesvědčení, že jde o spotřebitelskou žalobu, k jejímuž projednání a rozhodnutí je věcně příslušný soud okresní. Současně dovozuje, že Městským soudem v Praze přijatý výklad ochranu spotřebitele omezuje, a to vzhledem k odlišným podmínkám její aktivní legitimace v této oblasti [§ 25 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele] oproti žalobám týkajícím se ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním [§ 54 odst. 1 obch. zák.]. Stěžovatel má za to, že zásah do práva na zákonného soudce a respektování zákonných podmínek příslušnosti soudu dále zvýrazňuje postoupení věci Městským soudem v Praze "sobě samému".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 45/94
ze dne 25. 1. 1995).
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl (nepředkládá explicitně žádné argumenty, proč jeho dovolání naopak nepřípustné nebylo), a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není pochyb, že dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným [§ 237 až § 239 o. s. ř.], což mohlo být stěžovateli zřejmé též z ustálené a všeobecně dostupné judikatury (viz Nejvyšším soudem připomenutá vlastní usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 843/2006, ze dne 2. 11. 2006 sp. zn. 30 Cdo 1921/2006 a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3791/2008). Na závěr, že dovolání není přípustné, poučení odvolacího soudu vliv nemá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, a rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2573/07
,
III. ÚS 592/11
,
III. ÚS 1791/11
a
IV. ÚS 3017/11
).
Napadenému usnesení dovolacího soudu proto není co vytknout, a to nejen z pozic ústavněprávních, nýbrž i prizmatem práva podústavního.
Na tomto místě je pak připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části stěžovatelovy ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.
V obecné rovině platí, že pakliže dovolací soud dovolání odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení, neuplatní zásada vyslovená v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího" (podrobněji viz např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1986/09
ze dne 24. 9. 2009). Důsledkem toho pak je, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. V dané věci však nenastane, neboť odvolací soud stěžovatele poučil, že dovolání přípustné je, a okolnost, že se řídil - byť poučením nesprávným - mu nemůže jít k tíži.
Co do části ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, však přesto platí, že je věcně neprojednatelná.
Nelze totiž opomíjet zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá. Právě vzhledem k tomu, že řízení není skončeno, a nelze předjímat jeho výsledek, nemůže být ani uvažováno, že ve stěžovatelových právních poměrech nastane nějaká újma vůbec, natožpak měřitelná z hledisek ústavněprávních. Se zřetelem k ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tedy zásadně platí, že proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže jím řízení nebylo skončeno, není ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) přípustná (srov. např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 103/09
,
IV. ÚS 208/11
, příp.
III. ÚS 592/10
či
II. ÚS 636/10
). Stěžovateli nic nepřekáží podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí, jež bude posléze v jeho věci vydáno.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu