Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1231/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1231.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint over court fees for procedural rulings in inheritance disputes.

Geschäftsnummer II.ÚS 1231/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by L. K. and L. K. against lower court decisions regarding inheritance proceedings. The applicants argued that the courts incorrectly interpreted the court fees law by charging fees for a procedural ruling, which they claimed violated their right to a fair trial. The Court held that the lower courts properly applied the law and that the applicants' failure to pay fees led to the suspension of the appeal, a consequence they voluntarily accepted.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court will not review lower court decisions unless there is arbitrary application of law or a clear violation of fundamental rights, and procedural rulings with significant impact on the case are considered merits decisions subject to court fees.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal court fees procedural ruling inheritance dispute suspension right to fair trial minimalization of interference subordinate law interpretation voluntary acceptance of risk

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 175k odst. 2 občanského soudního řádu
Uvedli, že jde totiž o rozhodnutí podle ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Jelikož stěžovatelé Ústavnímu soudu nepředestřeli žádnou další ústavněprávně relevantní argumentaci, nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
sp. zn. 21 Cdo 2361/2007
s .ř., je usnesením ve věci samé, přičemž příkladmo odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2361/2007.
IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. K. a L. K, zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 14, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. 24 Co 43/2012-263 ze dne 2. února 2012, a usnesení Okresního soudu Praha-východ, č. j. 25 D 1449/2005-245 ze dne 7. listopadu 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že k zásahu do jejich ústavně garantovaného práva došlo následkem nesprávné interpretace zákona o soudních poplatcích ze strany obecných soudů.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v dědickém řízení po zůstavitelce J. H. došlo mezi účastníky řízení ke sporu o dědické právo. Na základě toho Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 13. dubna 2011, č. j. 25 D 1449/2005-216, uložil stěžovatelům, aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podali proti testamentárnímu dědici K. H. žalobu na určení, že ten není dědicem.

S tímto postupem nalézacího soudu stěžovatelé nesouhlasili a podali proti tomuto usnesení včasné odvolání, žádajíce, aby rozhodnutí bylo zrušeno, neboť prý nejsou těmi, kteří by měli prokazovat či vyvracet dědické právo. Usnesením ze dne 23. června 2011, č. j. 25 D 1449/2005-232 soud prvého stupně vyzval stěžovatele, aby zaplatili soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč na účet tohoto soudu. K zaplacení poplatku byla stanovena lhůta 15 dnů, přičemž v usnesení se stěžovatelům dostalo poučení, že odvolací řízení bude zastaveno, nebude-li soudní poplatek ve lhůtě zaplacen. Protože stěžovatelé poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatili, okresní soud shora označeným usnesením odvolací řízení zastavil.

Rozhodnutí okresního soudu o zastavení řízení napadli stěžovatelé odvoláním, ve kterém namítli, že v této věci neměl být soudní poplatek vybrán, neboť jde o odvolání proti rozhodnutí pouze procesní povahy. Uvedli, že jde totiž o rozhodnutí podle ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), které není rozhodnutím ve věci samé, a proto výzva soudu k zaplacení soudního poplatku byla vadná, v rozporu se zákonem o soudních poplatcích. V důsledku toho dle nich nebylo lze odvolací řízení zastavit.

Krajský soud však v napadeném usnesení shledal, že k této otázce se soudní praxe vyjadřovala již opakovaně a dospěla k jednoznačnému závěru, že usnesení vydané v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o. s .ř., je usnesením ve věci samé, přičemž příkladmo odkázal na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2361/2007. Odvolací soud podtrhl, že důsledkem rozhodnutí soudu, kterým bylo stěžovatelům uloženo podat žalobu na popření dědického práva ve sporném řízení, může být definitivní vyřešení otázky dědického práva pro osobu, která žalobu nepodala. Byli-li v dané věci účastníci odkázáni na podání žaloby o popření dědického práva, pak to znamená, že i zde by nepodáním žaloby došlo k obdobným důsledkům, které budou spočívat v tom, že se námitky odvolatelů proti dědickému právu osoby, proti níž měli podat žalobu, neuplatní, splňuje-li usnesení vydané podle ustanovení podle § 175k odst. 2 o. s. ř. zákonné náležitosti.

Protože dovolání proti rozsudku nebylo ze zákona přípustné, podali proti němu stěžovatelé ústavní stížnost, ve které namítají, že nalézací soud se dopustil excesívního výkladu zákona o soudních poplatcích, následkem čehož bylo zastaveno odvolací řízení, a tak jim měl být odepřen přístup k soudu. Stěžovatelé polemizují se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí soudu podle výše zmíněného ustanovení o. s. ř. je rozhodnutím ve věci samé. Dle jejich názoru je jím účastník řízení toliko vyzván, aby o sporné otázce vyskytnuvší se v průběhu dědického řízení podal žalobu, ale nerozhoduje se v něm o meritu věci. V dalším pak stěžovatelé argumentují interpretací příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích, jakož i odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 664/03

ze dne 16. března 2006 (N 56/40 SbNU 547).

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatelů s právním názorem obecných soudů, a to téměř výlučně v rovině práva jednoduchého, to jest podústavního, která sama o sobě není způsobilá zpochybnit ústavní konformitu ústavní stížností dotčených soudních aktů.

Ústavní soud pokládá za vhodné konstatovat, že soud druhé stolice odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se této otázky, kterou dostatečně osvětlil a kterou se cítí být vázán. Na právním názoru obecných soudů, že jejich rozhodnutí vydané v souladu s § 175k odst. 2 o. s. ř. je rozhodnutím ve věci samé, neshledává Ústavní soud nic protiústavního. I když se totiž tímto rozhodnutím neřeší otázka subjektivního dědického práva definitivně, přesto má natolik výrazné dopady na samotný předmět řízení, že takový postup soudu je namístě hodnotit jako rozhodnutí meritorní. Ústavní soud nemá, co by k důvodům tohoto právního názoru doplnil, a odkazuje na patřičnou část odůvodnění usnesení soudu druhého stupně (viz str. 2 dole). Za těchto okolností nemůže obstát ani odkaz na vzpomínaný nález Ústavního soudu, který ovšem beztak není pro specifika jím posuzované věci aplikovatelný na nyní projednávaný případ. Tím, že stěžovatelé, soudě dle jejich postoje, odmítli zaplatit předepsaný soudní poplatek, vydali se v ústrety procesnímu nebezpečenství, totiž zastavení odvolacího řízení, ke kterému tak muselo nevyhnutelně dojít.

Jelikož stěžovatelé Ústavnímu soudu nepředestřeli žádnou další ústavněprávně relevantní argumentaci, nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. dubna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu