Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible for non-final judgments and unfounded legal complaints.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by VRL Praha, a.s., against final and non-final court rulings in a debt dispute. The applicant argued that lower courts violated his constitutional rights by basing decisions on facts unsupported by evidence, effectively treating the Constitutional Court as a third instance. The court determined the complaint was clearly unfounded, noting that general courts correctly applied the principle of free evaluation of evidence and thoroughly addressed the applicant's objections. Consequently, the Constitutional Court ruled that the applicant's dissatisfaction with the judicial outcome did not constitute a valid ground for constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: Constitutional complaints against non-final judgments are inadmissible, and complaints lacking factual or legal basis are rejected as clearly unfounded.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti VRL Praha, a. s., se sídlem Praha 10, Ke Kablu 378/24, zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem Blansko, Bezručova 52, adresa pro doručování: Brno, Koliště 55, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2010, čj. 33 Cdo 1716/2008 - 167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, čj. 20 Co 5/2008 - 180, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, čj. 33 Cdo 3760/2011 - 213, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí. Z nich vyplývá, že uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, ze dne 30. 11. 2010, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, čj. 20 Co 5/2008 - 128, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Následujícím rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 14. 4. 2011, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 7. 2007, čj. 6 C 79/2002 - 101, potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Ve sporu o zaplacení 134.984,- Kč, kde stěžovatel vystupoval jako žalovaný, Obvodní soud pro Prahu 10, rozsudkem ze dne 17. 7. 2007, čj. 6 C 79/2002 - 101, žalobě vyhověl a zamítl vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení částky 172.390,50 Kč. Poté co věc prošla odvolacím a dovolacím řízením, Městský soud v Praze, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, čj. 20 Co 5/2008 - 180, zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které dovolací soud jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že shora označenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokládá je za postavená na skutkovém závěru, který nemá oporu v provedeném dokazování.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá pouze v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, se stejnými argumenty, které prezentoval již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy; toto postavení mu však nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR). Jeho posláním je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Po posouzení argumentů stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že ve zkoumaném řízení nedošlo k porušení žádného z jeho základních práv. Věc prošla dvakrát řízením odvolacím i dovolacím a obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Zabývaly se podrobně všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nemá proto význam zde znovu opakovat argumentaci stěžovatele a závěry obecných soudů. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti, jejímž hlavním motivem je neochota respektovat zmíněná soudní rozhodnutí.
Zbývá jen uzavřít, že ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, čj. 33 Cdo 1716/2008 - 167, je nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, protože se jedná o rozsudek, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, a nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že u obou dalších, ústavní stížností napadených rozhodnutí, tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, čj. 20 Co 5/2008 - 180, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2011, čj. 33 Cdo 3760/2011 - 213, jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu