Constitutional Court dismisses appeal against police fine for refusing to testify without specific justification.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by M. M. against a 5,000 CZK fine imposed for refusing to provide a statement. The court found that the police and appellate court correctly determined the complainant failed to justify his refusal to testify despite being properly informed about the investigation into fraud. Consequently, the court ruled the fine was lawful and the constitutional claims regarding rights to silence and fair trial were unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 66 odst. 1 t. ř.; § 100 odst. 2 t. ř.: A fine for refusing to testify is lawful only when the refusal lacks a specific justification based on § 100(2) of the Criminal Procedure Code, and the authority must clearly inform the suspect of the specific risks before accepting a general refusal.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem Brno, Novobranská 14, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 12. 2011, čj. 2 Nt 1256/2011 - 22, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, územního odboru Olomouc, 3. oddělení obecné kriminality Služby kriminální police a vyšetřování ze dne 15. 11. 2011, čj. KRPM-5837-55/TČ-2011-140574-TAND, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti M. M. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Okresního soudu v Prostějově (dále též "odvolací soud") a usnesení Policie České republiky (dále též "policejní orgán") pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvedl, že k podání vysvětlení byl předvolán třikrát. Na první předvolání se dostavil, ale nebyly mu vysvětleny ani okolnosti, ani položeny otázky, k nimž se měl vyjadřovat. Rovněž mu nebylo vysvětleno jeho procesní postavení. Odvolal se na § 100 trestního řádu (dále jen "TrŘ") s tím, že celou věc pokládá za ztrátu času. Toto později zopakoval do telefonu policistovi, který jej znovu pozval k podání vysvětlení. Ani v pořadí třetí výzvě nevyhověl. Nabyl přesvědčení, že je v pozici osoby podezřelé ze spáchání nějakého nezákonného jednání ve vztahu k osobě jménem P. H. Proto znovu, s odkazem na § 100 TrŘ, odmítl vypovídat.
Z připojených listin vyplývá, že odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu, kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel, minimálně u třetího podání vysvětlení, byl bezpochyby řádně poučen a seznámen se skutečností, že předmětem jeho výpovědi je trestná činnost podezřelého P. H. Stěžovatel nereagoval ani na základní otázku policejního orgánu k bližší specifikaci důvodu odmítnutí výpovědi, tj. komu a jak, v jakých konkrétních skutečnostech spočívá jeho obava ze způsobení nebezpečí trestního stíhání. Odvolací soud poukázal i na nahrávku pořízenou stěžovatelem, bez vědomí policejního orgánu, právě při třetím bezúspěšném pokusu policejního orgánu o podání vysvětlení ze strany stěžovatele. Ta nepodporuje jeho tvrzení o nezákonném postupu policejního orgánu z důvodu absence poučení, ale naopak je z ní zřejmé, že stěžovatel byl řádně poučen.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 31/05
, N 147/38 SbNU 167). Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v § 66 odst. 1 TrŘ, tak, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 766/2000
, N 94/22 SbNU 311).
V posuzovaném případě policejní orgán a následně odvolací soud konstatovaly (zkráceně řečeno), že stěžovatel využil svého práva nevypovídat, aniž by toto své obecné stanovisko zdůvodnil. Tedy bez řádného zdůvodnění neuposlechl výzvy k podání vysvětlení. Proto mu byla podle 66 odst. 1 TrŘ udělena pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč.
Tvrzení stěžovatele o tom, že se domníval, že se měl dopustit nějakého nezákonného jednání ve vztahu k osobě jménem P. H., a proto odmítl vypovídat, nemohlo obstát. Přinejmenším při posledním pokusu policejního orgánu o podání vysvětlení je z úředního záznamu zřejmé řádné seznámení stěžovatele se skutečností, že jeho vysvětlení se týká podezřelého P. H. ve věci spáchání podvodu.
Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měl vyjádřit, k věci minimálně obecně vypovídal. Až poté, co by mu byly položeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by mohl spatřovat ohrožení své osoby, mu příslušelo odpověď odmítnout [srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 149/97
(N 150/9 SbNU 319)]. V posuzované věci však stěžovatel, ani po opakovaném poučení o povinnosti vypovídat, s výslovným upozorněním, že nemůže odepřít svědeckou výpověď jako celek, ale toliko v části, jíž by sobě či osobě blízké mohl přivodit trestní stíhání, výzvy neuposlechl. Své obecné stanovisko o odmítnutí podání vysvětlení blíže nezdůvodnil. V důsledku absence podmínek pro odmítnutí svědecké výpovědi podle § 100 odst. 2 TrŘ přistoupil policejní orgán k uložení pořádkové pokuty. Ta byla stěžovateli uložena v nejnižší možné míře. Respektovala tak jeho majetkové poměry. Obě napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna. Za této situace Ústavní soud nemá důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat či je dokonce nahrazovat, neboť zjištěné okolnosti případu dostatečně naplňují podmínky pro postup podle § 66 odst. 1 TrŘ.
Policejní orgán i odvolací soud dostály své povinnosti a interpretovaly příslušná ustanovení trestního řádu z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3, 4 Listiny). Při jejich aplikaci byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny), za současného dodržení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), kterého stěžovatel v maximální možné míře využil. Nebyl tedy zjištěn žádný zásah do jeho práva odepřít výpověď, resp. porušení zásady zákazu sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu