Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding legal costs as clearly unfounded and non-justiciable.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Turon, s. r. o., against a district court ruling on legal costs. The applicant argued that the court's decision violated legal certainty by deviating from established practice regarding fee allocation in simple cases. The court determined the complaint was clearly unfounded because disputes over procedural costs rarely involve fundamental rights violations and the lower court's reasoning was sufficiently justified.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43: A constitutional complaint is clearly unfounded if similar claims have previously been rejected by the Constitutional Court, as disputes over legal costs generally do not reach the intensity required to constitute a violation of fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele společnosti Turon, s. r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 133/64, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 11. 2011 č. j. 7 C 244/2011-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov zavázal žalovaného zaplatit stěžovateli (žalobci jako právnímu nástupci Dopravního podniku města Brna) částku ve výši 1022 Kč s úrokem z prodlení z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky k němu (výrok I), a na náhradě nákladů řízení 5 280 Kč (výrok II); soud aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 (za použití i § 151 odst. 2) o. s. ř. a vyhlášku č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Nepřiznání celé částky stěžovatelem uplatňovaných nákladů řízení odůvodnil právní jednoduchostí této konkrétní typové žaloby.
V obšírně zdůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy od účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. rozhodovaly o nákladech řízení podle této vyhlášky a tento způsob rozhodování se stal stabilním a očekávatelným. V daném případě tak byl zcela potlačen princip právní jistoty a legitimního očekávání, jestliže soud rozhodl odlišně od zažité praxe; sama „snadnost“ sporu přitom podle jeho názoru nemůže být pro postup dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. určujícím faktorem. Stěžovatel brojí tedy proti výroku o nákladech řízení, byť v petitu napadá v záhlaví označený rozsudek celý.
II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené obdobné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil – v případě stěžovatele lze v této souvislosti odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012,
sp. zn. III. ÚS 611/12
.
Ústavní soud dále připomíná, že se k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod (
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
IV. ÚS 303/02
,
III. ÚS 255/05
); povaha – jen procesní – soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko připouštěné výjimky se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z toho pro zásah Ústavního soudu - ani v této stěžovatelově ústavní stížnosti - nesvědčí.
Argument, že se obecný soud odchýlil od dosavadní většinové aplikační praxe, může být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu relevantní tehdy, jestliže směřuje do oblasti základních práv či svobod a pokud současně platí, že „odlišný“ názor je ústavněprávně neakceptovatelný. Ani jedna z těchto podmínek však naplněna není (viz též výše); určující je, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat – bez dalšího – ani jakožto „svévolné“ či excesivní. Obecný soud své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil a jeho názor opřený o právní jednoduchost této konkrétní typové žaloby je srozumitelný a jasný; jde o kvalifikaci daného řízení jako triviálního, mnohočetně opakovaného, s týmiž určujícími „toliko administrativními“ znaky, čemuž odpovídá i evidentně nižší úroveň odborné náročnosti stěžovateli poskytnuté právní pomoci, a v této logice i „nižší“ odměna (dle advokátního tarifu), jež za ni přísluší.
O ústavní konformitě rozhodovacího algoritmu zvoleného obecným soudem v právě projednávané věci svědčí i nejnovější zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 ve věci stěžovatelky Solidní finance, uzavřený investiční fond, a. s., evidované pod sp. zn. I ÚS 3923/2011 (dostupný pod http://nalus.usoud.cz), na který lze rovněž odkázat.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti výroku, kterým soud vyhověl žalobě stěžovatele v plném rozsahu, odmítnut jako nepřípustný, proti výroku o nákladech řízení pak jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. e), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu