Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 913/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.913.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of legal certainty regarding court costs calculation.

Geschäftsnummer I.ÚS 913/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Turon, s. r. o., against a municipal court ruling on legal costs. The appellant argued that the court's decision violated legal certainty by deviating from established practice regarding cost calculations for repetitive administrative disputes. The court found the complaint clearly unfounded, noting that mere procedural cost disputes rarely constitute a violation of fundamental rights and that the lower court's reasoning was sufficiently justified.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43 para. 1 lit. e), § 43 para. 2 lit. a): The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded if the challenged decision is consistent with its previous conclusions or if the dispute over procedural costs lacks the intensity required to constitute a violation of fundamental rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint legal certainty procedural costs fundamental rights unfounded complaint legal certainty principle administrative litigation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele společnosti Turon, s. r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 133/64, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2012 sp. zn. 72 C 834/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu vydaný v jeho občanskoprávní věci.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Brně zavázal žalovaného zaplatit stěžovateli (žalobci jako právnímu nástupci Dopravního podniku města Brna) částku ve výši 1022 Kč s úrokem z prodlení z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky k němu (výrok I), a na náhradě nákladů řízení 5 280 Kč (výrok II); soud aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášku č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a nepřiznání celé částky stěžovatelem uplatňovaných nákladů odůvodnil množstvím obsahově stejných jím podaných žalob.

V obšírně zdůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy od účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. rozhodovaly o nákladech řízení podle této vyhlášky a tento způsob rozhodování se stal stabilním a očekávatelným. V daném případě tak byl zcela potlačen princip právní jistoty a legitimního očekávání, jestliže soud rozhodl odlišně od zažité praxe; sama "snadnost" sporu přitom podle jeho názoru nemůže být pro postup dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. určujícím faktorem. Stěžovatel brojí tedy proti výroku o nákladech řízení, byť v petitu napadá v záhlaví označený rozsudek celý.

II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené obdobné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil; v případě stěžovatele lze v této souvislosti odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012,

sp. zn. III. ÚS 611/12

.

Ústavní soud připomíná, že se k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko připouštěné výjimky se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z toho přitom pro zásah Ústavního soudu - ani v této ústavní stížnosti - nesvědčí.

Argument, že se obecný soud odchýlil od dosavadní většinové aplikační praxe, může být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu relevantní tehdy, jestliže směřuje do oblasti základních práv či svobod a pokud současně platí, že "odlišný" názor je ústavněprávně neakceptovatelný. Ani jedna z těchto podmínek však naplněna není (viz též výše), určující je, že napadené rozhodnutí nelze kvalifikovat - bez dalšího - ani jakožto "svévolné" či excesivní. Obecný soud své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil a jeho názor opřený o množství obsahově stejných podaných žalob je jasný a srozumitelný; jde o kvalifikaci daného řízení jako triviálního, mnohočetně opakovaného, s týmiž určujícími "toliko administrativními" znaky, čemuž odpovídá i evidentně nižší úroveň odborné náročnosti stěžovateli poskytnuté právní pomoci, a v této logice i "nižší" odměna (dle advokátního tarifu), jež za ni přísluší.

O ústavní konformitě rozhodovacího algoritmu zvoleného obecným soudem v právě projednávané věci přitom svědčí i nedávný zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 ve věci stěžovatelky Solidní finance, uzavřený investiční fond, a.s. evidované pod sp. zn. I ÚS 3923/2011 (dostupný pod http://nalus.usoud.cz), na který lze rovněž odkázat.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Pro výše uvedené byl návrh směřující proti výroku, kterým soud vyhověl žalobě stěžovatele v plném rozsahu, odmítnut jako nepřípustný, proti výroku o nákladech řízení pak jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. e), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2012

Vojen Güttler

předseda senátu