Constitutional Court dismisses constitutional complaint because petitioner failed to exhaust ordinary appeal remedies first.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the petitioner against lower court rulings in a criminal case. The petitioner had simultaneously filed a cassation appeal, which was returned to the first instance court for delivery to the prosecutor, leaving the higher court's decision pending. The Court ruled that the complaint was inadmissible because the petitioner had not exhausted all available procedural remedies, specifically the cassation appeal, as required by the exhaustion principle.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law for the protection of their rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní 127, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2011 sp. zn. 88 T 113/2007 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2011 sp. zn. 9 To 285/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 6. 3. 2012 se stěžovatel domáhal z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí ve své trestní věci. Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného není třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, že v téže věci podal rovněž dovolání. Tuto skutečnost zjistil sám Ústavní soud dotazem u Nejvyššího soudu, který dne 4. 4. 2012 sdělil, že stěžovatel podal skutečně v téže věci dovolání, o kterém dosud rozhodnuto nebylo; dovolání bylo vráceno soudu prvního stupně s tím, že dovolání dosud nebylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje zákon jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví její subsidiarita. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby
poskytovaly ochranu právům (srov. článek 90 a článek 4 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. V prvé řadě se odráží v požadavku vyčerpání
všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv či svobod a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům.
V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání. Posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku sice v daném případě nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, leč možnost stěžovatele podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena; to by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byl stěžovatel oprávněn k podání ústavní stížnosti poté, co by bylo jeho dovolání odmítnuto. Jediným předpokladem následné projednatelnosti ústavní stížnost je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
K tomu Ústavní soud dodává, že shodná a ustálená je i jeho předchozí judikatura (srov. judikaturu Ústavního soudu dostupnou na http://nalus.usoud.cz, např. usnesení ze dne 17. 3. 2010
sp. zn. I. ÚS 405/10
).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Vojen Güttler
soudce zpravodaj