Constitutional Court dismisses appeal claiming right to court hearing was violated due to lawyer's failure to notify client.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a client against a lower court decision dismissing a monetary claim. The client argued that his right to a fair trial was violated because the court was notified of the hearing only through his lawyer, who failed to inform him of the date. The court distinguished this case from previous precedents involving direct service of documents or total absence from proceedings. Ultimately, the court ruled that the client's responsibility to communicate with his lawyer regarding procedural steps meant the lower court's actions did not constitute a constitutional violation.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw of the Constitutional Court of the Czech Republic, No. 182/1993 Coll.; The client bears the responsibility to ensure communication with his legal representative regarding procedural steps, and a lawyer's failure to notify the client of a hearing does not constitute a violation of the right to a court hearing.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti MUDr. L. N., zastoupeného Mgr. Jakubem Uherem, advokátem se sídlem U Hranic 3221/16, 100 00 Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 248/2010-83 ze dne 20. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého listinného materiálu bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 12 C 80/2008-31 Obvodní soud pro Prahu 3 zamítnul žalobu stěžovatele o peněžité plnění ve výši 9 611,82 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání. Pokynem soudce odvolacího soudu byli obesláni zástupci obou stran. Při jednání odvolacího soudu byli přítomni pouze uvedení zástupci. Městský soud v Praze (dále také jako "městský soud") vyhlásil dne 14. 7. 2009 rozsudek č. j. 25 Co 221/2009-52, kterým výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel se z důvodů uvedených v § 229 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také jako "o. s. ř.") domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, č. j. 25 Co 221/2009-52. Namítal, že k jednání u odvolacího soudu nebyl obeslán, obsílku obdržel pouze jeho tehdejší zástupce, advokát JUDr. A. P., který jej o konání odvolacího jednání neuvědomil. Usnesením ze dne 30. 4. 2010, č. j. 25 Co 221/2009-70 Městský soud v Praze žalobu pro zmatečnost zamítl a stěžovateli uložil, aby nahradil žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náklady řízení.
Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel včasné odvolání. Usnesením č. j. 11 Cmo 248/2010-83 ze dne 20. 1. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, č. j. 25 Co 221/2009-70 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti namítá, že nesprávným postupem soudu mu byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, kdy nebyl k jednání městského soudu dne 14. 7. 2009 řádně předvolán. Předvolání k jednání bylo doručeno pouze do rukou jeho tehdejšího právního zástupce JUDr. A. P., advokáta. O tomto jednání stěžovatel nebyl svým právním zástupcem informován. Stěžovatel tak nemohl uplatnit navrhované důkazy a v důsledku toho se městský soud nedostatečně vyrovnal se všemi skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí ve věci. Odůvodnění napadaného rozsudku proto obsahovalo rozpory, kterým mohl soud předejít, pokud by stěžovatele řádně předvolal a umožnil mu tím účast na soudním jednání a uplatnit či vyjádřit se k navrženým důkazům. Stěžovatel odkazuje na ve své stížnosti na nálezy Ústavního soudu ČR
sp. zn. I. ÚS 18/04
ze dne 19. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 145/02
ze dne 17. 7. 2002 a
sp. zn. IV. ÚS 48/01
ze dne 4. 5. 2001.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnil před obecnými soudy. Zejména namítá, že nebyl osobně předvolán k jednání odvolacího soudu a bylo mu tak zabráněno sdělit rozhodující skutečnosti a uplatnit nové důkazy, případně se vyjádřit k důkazům navržených protistranou.
K výše uvedené námitce Ústavní soud uvádí, že dle § 50b odst. 2 o. s. ř. má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti (elektronického dokumentu) jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Dle § 50b odst. 4 o. s. ř. se písemnost doručuje účastníku zejména tehdy, má-li se účastník osobně dostavit k výslechu nebo má-li v řízení něco osobně vykonat. Obdobné ustanovení obsahoval občanský soudní řád i ve svých předchozích zněních. Dle § 28a odst. 1 o. s. ř. nelze procesní plnou moc omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.
Ústavním soudem bylo zjištěno, že odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 12. 2008, č. j. 12 C 80/2008-31 bylo podáno z důvodu uvedeného v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolání tedy bylo zdůvodněno tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo v něm tedy namítáno, že by byl soudem prvního stupně neúplně zjištěn skutkový stav věci nebo že by soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Nebyly v něm navrženy žádné nové důkazy a nebyly zde uvedeny ani žádné nové skutečnosti. Pouze se zde opakuje argumentace stěžovatele z dřívějšího průběhu řízení a stěžovatel zde dále polemizuje s právním posouzením celé věci, se kterým nesouhlasí.
Předvolání k ústnímu jednání městského soudu, které se konalo 14. 7. 2009, bylo doručeno tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatele dne 8. 6. 2009. Právní zástupce stěžovatele byl tedy s tímto jednání obeznámen více jak 30 dnů dopředu a tohoto jednání se zúčastnil JUDr. P. D., kterému byla udělena tehdejším právním zástupcem stěžovatele substituční plná moc. Z protokolu o jednání městského soudu vyplývá, že právní zástupce stěžovatele pouze přednesl své odvolání, žádné další důkazy nenavrhl, neuvedl ani žádné nové skutečnosti. Vyjádření protistrany k podanému odvolání bylo předáno právnímu zástupci stěžovatele krátkou cestou při jednání, z textu tohoto podání však nevyplývají žádné nové skutečnosti a nejsou zde navrhovány žádné nové důkazy, jedná se pouze o rekapitulaci předchozí obhajoby a zopakování argumentace Obvodního soudu pro Prahu 3, se kterou se protistrana ztotožnila.
Smyslem a účelem zásady bezprostřednosti soudního jednání dle článku 38 odst. 2 věta první Listiny je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje-li to účastník) v osobní kontakt, a aby účastník mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch své verze. Stěžovatel se osobně zúčastnil jednání Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 8. 9. 2008, kde měl příležitost poukázat na skutečnosti, které považoval za podstatné a svědčící ve prospěch jeho verze. Zásada bezprostřednosti soudního jednání tak dle názoru Ústavního soudu nebyla v projednávané věci porušena. K doručování písemností i zastoupenému účastníku řízení soudy přistupují pouze za určité procesní situace, a to zpravidla při konání prvního jednání ve věci před nalézacím soudem, což v projednávané věci splněno bylo.
Stěžovatel ve své stížnosti na podporu svých tvrzení odkazuje na judikáty Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 18/04
,
sp. zn. II. ÚS 145/02
a
sp. zn. IV. ÚS 48/01
, které se týkají přímého doručování účastníkovi. Ve věci projednané Ústavním soudem pod
sp. zn. IV. ÚS 48/01
se však jedná o skutkově zcela odlišný případ. V této věci nebyla stěžovateli přímo doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, a to přesto, že v řízení měl něco osobně vykonat. Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 145/02
se týká také skutkově zcela odlišných okolností. V této věci se soud dopustil pochybení, jelikož zde bylo jednáno o přezkoumání zákonnosti správního rozhodnutí a stěžovatel neměl příležitost se ústně vůbec vyjádřit, jelikož soud při jediném ústním jednání jednal bez jeho přítomnosti. I v posledně citované věci projednané Ústavním soudem pod
sp. zn. I. ÚS 18/04
se jedná o skutkově zcela odlišný případ. Zde se jednalo o výchovu nezletilé dcery, kdy odvolací soud zamítl návrh, aby byl stěžovatel vyslechnut, a to i přesto, že uplynulo tři čtvrtě roku od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a při jednání odvolacího soudu byla vyslechnuta matka a byl proveden nový důkaz. Stěžovatel se tak dostal do situace, kdy neměl možnost se k prováděným důkazům vyjádřit. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ve všech třech citovaných judikátech se jedná o zcela skutkově odlišné případy, proto ústavní soud dospěl k závěru, že jejich aplikace na projednávanou věc se nejeví jako případná.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, aby si mezi sebou zajistili dostatečnou míru možné komunikace, zejména v situaci, kdy je podán opravný prostředek a lze očekávat nařízení ústního jednání o odvolání. Pokud právní zástupce nesplnil svoji povinnost a svého klienta neinformoval o nařízeném jednání, jde o odpovědnostní vztah mezi ním a jeho klientem ze smlouvy o zastoupení, který nemůže mít žádný vliv na průběh soudního řízení. Je tedy na stěžovateli, aby využil svého práva domáhat se náhrady škody z titulu odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 zák. č. 85/1996 Sb.).
Závěrem Ústavní soud uvádí, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je namístě spor, jehož předmět představovala peněžní částka jistiny ve výši pouhých 9 611,82 Kč, považovat za bezpochyby bagatelní. V takovém případě by opodstatněnost ústavní stížnosti u tzv. bagatelní věci přicházela do úvahy pouze v případech zcela extrémních pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujících do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009
sp. zn. II. ÚS 2538/09
či v usnesení ze dne 13. října 2009
sp. zn. I. ÚS 2552/09
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud zvážil konkrétní okolnosti daného případu a dospěl k závěru, že k porušení namítaného ústavně zaručeného práva stěžovatele nedošlo, proto mu s ohledem na výše naznačené nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu