Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1007/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.1007.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as lower courts correctly evaluated evidence without violating constitutional rights.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1007/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a contractor against civil court rulings regarding unpaid additional work. The applicant argued that lower courts improperly disregarded a witness's testimony proving the contractor's claim, but the court found no violation of constitutional rights. The court ruled that it lacks authority to re-evaluate evidence or second-guess the lower courts' discretionary assessment of witness credibility.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: The Constitutional Court may intervene only if lower court decisions unconstitutionally infringe fundamental rights or are in extreme contradiction with factual findings, and it cannot substitute its own evaluation of evidence for that of the ordinary courts.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal ordinary court evidence evaluation witness testimony weight judicial discretion review fundamental rights protection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Decision of the Constitutional Court of 20 June 1995, no. III. ÚS 84/94
Decision of the Constitutional Court of 1 February 1994, no. III. ÚS 23/93

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci stěžovatele J. N., právně zastoupeného advokátkou Mgr. Lenkou Žváčkovou, Příkop 148/18, Brno 2, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 19 C 147/2009 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 12 Co 237/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 16. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na vedlejších účastnících částky 28.149,50 Kč se zdůvodněním, že na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 3. 3. 2007 provedl objednané práce, mimo jiné výrobu a montáž kuchyňské linky, které byly následně žalovaným vyúčtovány daňovým dokladem částkou 323.925,- Kč. Tato faktura byla vedlejšími účastníky řádně uhrazena. Žalovaní si následně ústně přiobjednali výrobu a montáž dílců a doplňků do kuchyňské linky a interiérových dveří - za tyto práce však vedlejší účastníci předloženou fakturu neproplatili. Obecné soudy v nastalém soudním sporu dospěly k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat uzavření smlouvy na provedení víceprací. Dle náhledu stěžovatele obecné soudy při prokazování provedených víceprací přehlédly svědeckou výpověď svědkyně H. Této zcela nezávislé a nezaujaté svědkyni odsouhlasil vedlejší účastník č. 2 žalovanou fakturu jakožto správnou a přislíbil její úhradu. Dle obecných soudů se však nejedná o důkaz toho, že vedlejší účastník fakturu uznal, mínil uznat či uhradit.

III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Výše uvedené závěry je pak třeba vztáhnout i na výpověď svědkyně H., které obecné soudy přisoudily jinou váhu a význam, než stěžovatel. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou ta skutečnost, že se obecné soudy tímto důkazem v rámci svého odůvodnění vypořádaly, byť způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu